Nastal čas pro Evropu a tváří v tvář pokračující ruské agresi na Ukrajině je třeba jednat, jelikož závazek USA předvídatelně ustupuje jejich dlouholetému protivníkovi. Imperialistické plány Vladimira Putina se nejprve zaměřují na opětovné začlenění Ukrajiny a Běloruska do ruské nadvlády, než se začnou uvažovat o možnostech návratu národů Pobaltí a východní Evropy pod ruskou hegemonii. To neznamená, že Putin se nevměšuje i jinde, aby způsobil nestabilitu v Evropě, jako například v zemích západního Balkánu, Německu, Rumunsku, Polsku, Francii, Spojeném království a dalších zemích.

Putin v průběhu několika let kombinoval strategii podvodu, využívající svůj vlastní druh dvojakých řečí, dezinformací a vměšování do zahraniční politiky, s otevřenou kriminalitou a zastrašováním, aby získal územní výhodu a hromadil bohatství. Tento přístup s těžkým nánosem popíračství nadále mate západní vůdce natolik, že zabraňuje přímé konfrontaci, situaci, které se Putin zoufale chce vyhnout, a zároveň posouvá práh takové události na maximum. Putinovi se dosud podařilo udržet si nelegální válku s Ukrajinou, přičemž se těsně vyhnul ekonomickému kolapsu a manipuloval Trumpovu administrativu ve svůj prospěch. Není třeba hledat dál než servilní pózování amerického diplomatického vyslance Stevena Witkoffa na jeho posledním setkání s Putinem, ze kterého se vrátil s původním nezměněným seznamem ruských přání. Krátce poté, jako by chtělo dát najevo svou lhostejnost k návštěvě USA, Rusko ráno na Květnou neděli bombardovalo severovýchodní ukrajinské město Sumy a zabilo nejméně 34 lidí, včetnědětí.

Bělorusko, stát s přibližně 9,2 miliony obyvatel, odděluje Rusko na východě od Polska a Litvy na západě a rozkládá se na území o rozloze 80 200 čtverečních mil, což je o něco menší než Kansas. Asi před 26 lety podepsaly Bělorusko a Rusko „ Smlouvu o svazovém státě “ s cílem integrovat ekonomické, vojenské a zpravodajské zájmy. V roce 2018 Putin oslovil Alexandra Lukašenka , prezidenta a samozvaného diktátora Běloruska od roku 1994, s „nabídkou“, která slibovala zachování ruských energetických dotací pro Bělorusko výměnou za „intenzivnější integraci“. Lukašenko , který je stále více závislý na Rusku v oblasti energie, obchodu a vlastní bezpečnosti tváří v tvář rostoucímu veřejnému nesouhlasu , se zdá, že dosáhl s Putinem stavu porozumění, který se snaží nakonec vzdat suverenity svého národa procesem anexe k jeho většímu sousedovi.
Bělorusko i Ukrajina pod ruskou kontrolou by Putinovi poskytly široký pozemní most k bývalým státům Varšavské smlouvy ve východní Evropě. Ačkoli je v současné době Bělorusko vojensky okupováno, je pravděpodobné, že získá kontrolu nad Běloruskem mnohem levnějším krokem. V roce 2022 byla zavedena nová doktrína s Běloruskem, která z něj činí ještě těsněji integrovaného bezpečnostního partnera Ruska tím, že Putinovi umožňuje umístit v Bělorusku jaderné zbraně. Takový krok do značné míry zajišťuje ruskou přítomnost v Bělorusku v dohledné budoucnosti. Lukašenkova podřízenost Putinovi podobně poskytla Rusku výhodu využití běloruského území k zahájení vojenských operací proti Ukrajině, se kterou sdílí téměř 700 mil dlouhou hranici. Tento krok donutil Bělorusko k vojenskému spojení s Ruskem proti Ukrajině a k podrobení se mezinárodním sankcím nad rámec těch, které byly uvaleny v reakci na jeho zmanipulované prezidentské volby.

Ruská štědrost při zajišťování blahobytu běloruské veřejnosti prostřednictvím obchodu a preferenčního statusu dokázala prozatím utišit polarizovanou společnost nespokojenou s nelegitimitou Lukašenkova režimu. Putin je navíc připraven poskytnout Lukašenkovu režimu vojenskou podporu, stejně jako v době, kdy byl režim zpochybňován veřejností kvůli tomu, co bylo drtivou většinou považováno za zmanipulované výsledky voleb v roce 2020, a nepochybně v tom bude pokračovat, aby udržel Bělorusko v závislosti. Navzdory silné ruské podpoře a Lukašenkově represivní politice přetrvává mezi Bělorusy vnitřní nestabilita. Rétorické komentáře Kremlu o společných rysech lidu Ruska a Běloruska mají Bělorusy dále ukolébat do pasivní podřízenosti ruskému vlivu a vládě.
Tento přístup je v souladu s tím, co se Putin pokusil a nakonec neuspěl na Ukrajině před svou invazí v roce 2022. Jeho pokus o prosazení univerzálního „rusky mluvícího“ národa navazuje na staletou tradici ruského carství a následného sovětského komunistického Ruska, které vymazávalo jazyk, historii a kulturu jiných národností, aby je homogenizovalo do jediného celku podřízeného centralizované autoritě v Moskvě. Velká část ruského carství v 18. a 19. století je nyní Ruskou federací (RF) nebo jednoduše „Ruskem“ a obsahuje 21 republik spolu s dalšími určenými federálními subjekty obývanými pluralitními skupinami původních etnik. Všichni jsou rusky mluvící, ale nejsou považováni za rovnocenné etnickým Rusům, z nichž většina žije v evropské části Ruska, soustředěná v hustě osídlených městských oblastech. Vzdálenější etnické skupiny jsou většinou rozptýleny jinde na severním Kavkaze a východně od Uralu v ruských asijských zemích. Životní úroveň mezi nimi hluboce klesá pod západní normy a infrastruktura zdravotní péče je i nadále chronicky podfinancovaná a špatně rozložená.

Nejzřetelnějším příkladem nedávného zacházení s etnickými nerusy byl jejich neúměrný nábor do ruské armády, která slouží jako potrava pro děla na Ukrajině, kde úmrtnost bojovníků etnických menšin více než stokrát. Podobným způsobem se Putin snažil bez rozdílu srovnat se zemí civilní infrastrukturu svých „rusky mluvících“ obyvatel na východní a jihovýchodní Ukrajině, což představuje více než 12 500 úmrtí civilistů. Je ironií, že jeho viktimizace této populace je v ostrém kontrastu s jedním z jeho několika chybných ospravedlnění války , kterou bylo zachránit ji před „genocidou“ vedenou ukrajinskou vládou.

Putin zahájil svůj útok na Ukrajinu v roce 2014 obsazením Krymu s neoznačenými ruskými paramilitárními silami a zároveň pomáhal proruským povstalcům na východě Ukrajiny vést občanskou válku s úmyslem destabilizovat ústřední vládu . Toto následovalo po útěku proruského ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče ze země. Majdanské povstání na Ukrajině v letech 2013-14 , které tyto události vyvolalo, bylo reakcí na Putinův pokus zastavit sblížení země s Evropskou unií (EU). Mírové rozhovory o zastavení konfliktu, původně zprostředkované Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), vedly k Minským dohodám I a II , které však nepřinesly žádné podstatné řešení. Rusko spíše manévrovalo se svým zapojením do těchto dohod tak, aby popřelo jakoukoli povinnost plnit jejich ustanovení , což mu umožnilo obviňovat Ukrajinu z pokračování konfliktu a zároveň v zákulisí pracovat na podpoře konfliktu ve prospěch Ruska. Dohody o příměří s Ruskem byly tehdy Kremlem opakovaně porušovány a dodnes jsou ignorovány .
Putin se v rámci svých zhoubných aktivit jakožto ruský vůdce dlouhodobě dokáže vyhýbat americkým administrativám pomocí úskoků v podobě popírání, výhrůžek a protiopatření. Jeho zdaleka nejsnazším terčem je Trumpova administrativa, nad kterou, jak se zdá, nějakým způsobem uplatňuje kontrolu . USA preventivně oznámily ústupky v podobě přímých územních ústupků Rusku a také odmítnutí členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci (NATO). To vše se odehrávalo při pokusu o vynucení si od Ukrajiny práv na těžbu nerostných surovin. V poslední době bylo k závazkům Ukrajiny v probíhajících jednáních přidáno znovuotevření tranzitu ruského plynovodu do Evropy přes ukrajinské území

EU pochopila hrozbu Ruska pro Ukrajinu i pro sebe sama a reaguje na ni, zatímco se Putin snaží posoudit svou připravenost na ústup USA od jejich dřívějších závazků. Ruské útoky v Evropě v podobě sabotáží a podvratné činnosti se během Putinovy války na Ukrajině od roku 2022 až do současnosti značně zrychlily, přičemž velkou část z nich zprostředkovávala ruská vojenská zpravodajská služba nebo Hlavní správa Generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace (GRU). Tyto útoky navazují na několik předválečných snah o destabilizaci evropské společnosti v rámci příprav na Putinovou invazi.
Po tolika letech angažovanosti jeho program nezahrnuje podrobení se slabomyslnému úsilí USA o zastavení zabíjení. Jeho záměrem je spíše pokračovat v terorizaci ukrajinského civilního obyvatelstva a zároveň se snažit překonat, pouhým objemem, její vojenské úsilí o obranu. Ukrajinská odolnost v posledních třech letech se však ukázala jako větší překážka, než si Putin uvědomoval, a zůstává nepoznatelným faktorem, který by mohl překonat jeho nejlepší snahy o vítězství. Na druhou stranu se naskytla evropská příležitost směle se postavit po boku Ukrajiny, protože Putinův čas se velmi krátí. Ruská ekonomika se propadá hlouběji do nejistoty, protože zanedbávání veřejného blaha je stále zjevnější, protiválečné nálady sílí , oběti překračují únosnou úroveň, dezerce přerušují minimální postupné zisky na bojišti a nadále dochází ke ztrátám významných vojenských prostředků . Cílem Evropy by mělo být přistání na správné straně dějin a rozhodnutí o jeho dosažení je nyní.
Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2025. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.