Globální ruské neštovice

Zlomyslnost Vladimira Putina se šíří daleko za hranice Ukrajiny. Bezprostřední sousedé Ruska v Evropské unii (EU) mohou dosvědčit různé způsoby, kterými jsou ohroženi – řízená masová migrace, která se snaží destabilizovat společenský řád, kybernetické útoky na finanční a vládní instituce, dezinformační kampaně zaměřené na společenské stížnosti, sabotáže, atentáty a další nástroje, které zde budou podrobněji rozebrány. Územní blízkost však není předpokladem pro ruský vpád. Podobné přístupy byly uplatněny i vůči jiným národům po celém světě, a zejména na Západě, který Putin považuje za svého archetypálního nepřítele způsobem typickým pro jeho sovětskou výchovu.

Pod Putinovým vedením si Rusko získalo pověst zastánce výjimečnosti a s tím i pocitu nároku, kdy lze ospravedlnění nezákonné invaze do sousedního národa, jako je Ukrajina, postavit na mučivých výmyslech fantazie. Mezi ně patří absurdní představa fašistického režimu na Ukrajině, který ohrožuje přežití Ruska, když se samo musí z něho obvinit ; další je fantazie vycházející z ruské historiografie 19. století , která tvrdí, že původ Ukrajiny je raná verze Ruska. A konečně je tu vnímaná hrozba ze strany Severoatlantické aliance (NATO), která se pokouší podkopat bezpečnost Ruska, zatímco ve skutečnosti je to Rusko se svými historicky imperialistickými ambicemi, které představuje hrozbu, jak mohou dosvědčit bývalé státy Varšavské smlouvy ve východní Evropě. Navíc pobaltské národy a v poslední době i Finsko a Švédsko pochopily stejná rizika sdílení hranice nebo alespoň určité blízkosti démona.

Ruský prezident Vladimir Putin během dvoudenní návštěvy Uzbekistánu v květnu 2024 uprostřed boje s Čínou a Tureckem o vliv nad nejlidnatějším národem Střední Asie. Foto: Madina Nurmanovová

Brutalita, s níž Putin vedl válku na Ukrajině, je dobře zdokumentována a prozatím je to jádro, podle kterého lze jeho zločinné podnikání zpočátku posuzovat. Rozsah jeho úsilí v globálním měřítku však vyžaduje přezkoumání, abychom pochopili, proč musí být zpochybněno a poraženo globálním společenstvím jako celkem. Pro mezinárodní řád nastolený krátce po skončení poslední velké světové války, téměř před 80 lety, je v sázce mnoho.

Syrská občanská válka a ruská agrese

Nepokoje v Sýrii vypukly v roce 2011 celonárodním lidovým protestem zpochybňujícím represivní režim Bašára Asada, který odrážel dřívější reakce na autoritářskou vládu v Egyptě a Tunisku během Arabského jara. Po silně ozbrojené reakci režimu podporovaného Ruskem a Čínou na nepokoje vypukla občanská válka. Obě strany vetovaly následné rezoluce Rady bezpečnosti OSN odsuzující Asadovy činy. Írán poslal Asadovi zbraně a jeho libanonský Hizballáh vyslal bojovníky. V roce 2013 byly proti rebelům nasazeny chemické zbraně, kteří bez rozdílu zabíjeli nevinné civilisty v jejich blízkosti. Rusko se již v rané fázi války angažovalo na podporu vládních sil poskytnutím značného množství zbraní a vybavení.

Mapa znázorňující Sýrii jako pobřežní bránu do Blízkého východu a nyní strategický vojenský majetek Ruska se středomořskou námořní základnou, letištěm a dalšími pozemními vojenskými zařízeními. Zdroj mapy: Matthew Nichols1

V září 2015 Rusko na žádost Asada fyzicky vstoupilo do války, aby pomohlo porazit jeho syrskou opozici a Islámský stát Irák a Levant (ISIL). Byla zahájena rozsáhlá kampaň leteckých úderů na opoziční bašty. Putin měl dvojí geopolitický cíl: za prvé, oslabit vliv USA na Blízkém východě, a za druhé, získat strategickou oporu podél pobřeží Středozemního moře a rozšířit tak ruský dosah do severní Afriky a oblasti Rudého moře. Ruské speciální jednotky a Putinova žoldnéřská skupina Wagner rozpoutaly svůj vlastní druh brutality a zaměřily své zkušenosti s bojem proti civilnímu obyvatelstvu stejně jako na vojenské cíle. Je zajímavé, že z těchto posledních cílů bylo 80 % ruských leteckých útoků v roce 2016 zaměřeno na syrské opoziční milice zapojené do boje proti ISIL, čímž syrskou společnost vystavil extremistickým hrozbám teroristické organizace. ISIL však nakonec do roku 2019 díky úsilí amerických, kurdských a iráckých sil ztratil kontrolu nad všemi svými blízkovýchodními územími, a to navzdory ruskému vměšování.

Podle Syrské sítě pro lidská práva, nezávislé monitorovací skupiny se sídlem ve Spojeném království (UK), jen ruské nálety do března 2016 zabily přes 2 000 civilistů. Toho bylo dosaženo bezohledným použitím kazetových bomb, zápalných bomb obsahujících hliníkový prášek a oxid železa, které způsobovaly těžké pronikající popáleniny, a termobarických zbraní, které odpalovaly aerosolovou výbušninu, jež oběti dusila a popálila. Do 30. dubna 2018, po 31 měsících ruského bombardování, tatáž monitorovací skupina hlásila 7 700 civilních obětí, mezi nimiž bylo 1 851 dětí mladších 18 let. Amnesty International označila tyto metody války za porušení mezinárodního humanitárního práva, což je ruské armádě více než známé.

Aleppo, vnitrozemské město s více než 3 miliony obyvatel (2010) v severní Sýrii, bylo po vleklých bojích, které zahrnovaly intenzivní ruské a syrské letecké údery a pozemní útoky, v troskách. Foto: AAndrea Backhaus

Ruská intervence nakonec zdánlivě ujistila Asada u moci a zanechala Sýrii v patové situaci s povstaleckými silami. Do poloviny roku 2023 Rusko zřídilo v Sýrii 105 vojenských objektů, přičemž Asadův režim sliboval jeho trvalou přítomnost za účelem udržení stability v zemi. Dvě hlavní ruské vojenské základny se skládají z letecké základny Chmejmim v Latákii, pobřežním přístavním městě v severní Sýrii, a námořní základny v Tartusu, 85 kilometrů jižně odtud, kde je umístěna část ruské Severní flotily, v současnosti sestávající ze tří výsadkových lodí. Úzká spolupráce mezi Íránem, který má v Sýrii vlastní vojenskou přítomnost, a Ruskem existuje v zemi od roku 2015.

Rusko zneužívá syrskou migraci jako zbraň

Úprk převážně syrských migrantů směřujících do Evropy byl důsledkem extrémního násilí ruského bombardování na podporu Asadových vlastních sil. Do začátku roku 2016 téměř 129 500 lidí a dalších 1 545 po souši, přičemž velká většina se dostala přes Řecko. Využití tak masivního toku lidstva vytváří nejen hraniční a humanitární krize, ale také plodí chaos a společenské neshody v zemích, které se s přílivem musí vypořádat samy. Xenofobní a nativistické síly vyvolávají politická hnutí a populistické nálady , které v kontextu evropské demokracie mohou vést k vážným rozporům, jež by opět fungovaly ve prospěch Ruska.

To vše pomohlo nejen vyvolat politickou a sociální nestabilitu v Evropě, ale také odvést pozornost Západu od konfliktu, který vznikl úmyslnou invazí ruských paramilitárních jednotek na Krym a východní Ukrajinu v roce 2014 a následnou nelegitimní anexí Krymu. Osm let konfliktu pokračovalo v Donbasu, východních oblastech Ukrajiny, přičemž ruské paramilitární operace podporovaly místní podvratné prvky, které čelily ukrajinským silám, než v únoru 2022 došlo k přímé ruské invazi. 

Je ironií, že navzdory problémům, které Rusko v Sýrii způsobilo, zablokovalo vstup syrských uprchlíků nebo je vystavilo dalšímu nepřátelství, když si sami žádali o azyl. Dmitrij Peskov, Putinův mluvčí, zdánlivě nevědomý ruského zapojení do tohoto utrpení, navrhl, aby náklady nesly země odpovědné za způsobení uprchlické krize. Absence azylu pro Syřany v Rusku způsobila, že 5 500 z nich pokračovalo na sever a prošlo hraničním přechodem Borisoglebskij-Storskog přibližně na 70. stupni severní šířky do Norska, než byl tento vstup uzavřen. Situaci Syřanů ještě zhoršilo to, že někteří z nich byli pokutováni za to, že se ministerstvu vnitra prezentovali jako nelegální uprchlíci. Když je policie chytila, byli posláni do deportačních center pro migranty, kde jim hrozila deportace a návrat do konfliktní zóny.

Rusko-běloruská tajná dohoda na hranicích EU

V návaznosti na téma nevojenské hybridní války poskytlo partnerství Ruska s Běloruskem a jeho diktátorem Alexandrem Lukašenkem Putinovi další příležitost k narušení hranic v dalším vstupním bodě, tentokrát s hrozbou pro Polsko a Litvu. V roce 2021, jen několik měsíců před ruskou invazí na Ukrajinu, běloruské úřady zmírnily vízovou povinnost a podpořily tak tisíce migrantů z konfliktních zemí Blízkého východu, jako je Irák, Sýrie, Jemen a Afghánistán, aby dorazili do Běloruska. Cestování zajišťovala běloruská státní letecká společnost a migranti byli ubytováni ve vládních hotelech. Bělorusko však jinak humanitární pomoc neposkytovalo dostatečně, ale spíše je chtělo nahnat na svou 400kilometrovou hranici s Polskem a sousedními zeměmi Litvou a Lotyšskem. Někteří migranti se objevili s ruskými vízy, což naznačuje, že jim Rusko usnadnilo cestu jinými prostředky. Tento druhý rys se stal mnohem zřetelnějším na jaře roku 2024.

Mapa znázorňující Bělorusko, které je přímým tranzitním bodem do EU pro jeho dominantního východního partnera, Rusko, a hraničí s Polskem, Litvou a Lotyšskem. Zdroj mapy: Michele Ursi

V té době byla tato akce zdánlivě reakcí na sankce EU uvalené po Lukašenkově brutálním potlačení politických oponentů a protestujících, kteří zpochybňovali jeho znovuzvolení v roce 2020 po 27 letech u moci. Volební systém byl režimem zkorumpován , což Lukašenkovi umožnilo udržet si to, co v podstatě bylo diktaturou . Turbulence na hranicích se zdály být strategicky zrežírované tak, aby vyhovovaly tehdejším potřebám Ruska, jelikož další velký příliv migrantů do EU by dále přiživil sociální a politické nepokoje a povzbudil pravicové extremisty v EU k reakci. Na podzim roku 2021, kdy se toto všechno odehrávalo, se ukázalo, že Rusko shromažďuje vojska podél ukrajinských hranic s rostoucí pravděpodobností invaze.

Mezitím se migranti v Bělorusku nejen hromadili ve velkém počtu podél hranic s EU, ale stávali se stále agresivnějšími a docházelo k výbuchům násilí. Situaci zhoršila účast běloruské pohraniční hlídky, která podporovala nelegální přechod hranic tím, že migranty nasměrovala do zranitelných oblastí a pokoušela se oslepit nepřátelské pohraniční stráže laserovými světly. Jako by Rusko a Bělorusko chtěly zdůraznit tajnou dohodu obou režimů v této krizi, uspořádaly vojenská cvičení poblíž polsko-běloruské hranice, zatímco tisíce migrantů uvízly v mrazivých a stále nehygienických podmínkách pozdního podzimu. Do této doby bylo na hranici nasazeno asi 15 000 polských vojáků v reakci na patovou situaci, která vznikla v době, kdy se EU snažila potlačit uměle vytvořenou krizi. Byly zřízeny rozsáhlé bariéry a vytvořena 200 metrů široká uzavřená zóna, aby se zastavil tok migrantů, ale problém přetrvává dodnes, přičemž zapojení je jasněji definováno.

Rusko-gruzínská válka 2008

Před invazí na Ukrajinu Putin v srpnu 2008 zaútočil na Gruzii. V severních gruzínských regionech Abcházii a Jižní Osetii panovaly nepokoje od vyhlášení nezávislosti Gruzie na Sovětském svazu v roce 1991. Ruskem podporované separatistické hnutí v těchto dvou regionech bylo nezbytným podkladem pro Putinovo zapojení do záležitostí Gruzie, když v Jižní Osetii vypukly boje. Od roku 2001 se Putin snažil podkopat spojení regionu s Gruzií. Putinovy ​​ambice v Gruzii dále podnítil rostoucí prozápadní postoj Gruzie a její zájem o vstup do NATO, k němuž se zavázala na summitu v Bukurešti v roce 2008. Ruské záměry ohledně budoucnosti Abcházie i Jižní Osetie byly jasněji vyjádřeny varováním ruského velvyslance při NATO, že Rusko bude v takové situaci usilovat o jejich nezávislost. Když gruzínské síly vstoupily do Jižní Osetie, aby potlačily násilí, narazily na ruské jednotky, které se do regionu nelegálně přesunuly. Falešná obvinění z genocidy ruských civilistů v regionu poskytla Putinovi záminku k zahájení totální války proti samotné Gruzii a ospravedlnila útok humanitárním leskem „vynucení míru“.

Mapa Gruzie na východním pobřeží Černého moře a Ruska na severu, zobrazující její „autonomní“ severní oblasti Abcházii s rozsáhlým pobřežím a vnitrozemskou Jižní Osetii, obě mezinárodně uznané jako součást suverénní Gruzie. Zdroj mapy: Peter Hermes Furian

Následovalo ruské letecké bombardování v Jižní Osetii i v jejích okolí, po němž následovala námořní blokáda gruzínského pobřeží Černého moře. Rusko poté uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie poté, co francouzský prezident Sarkozy vyjednal dohodu o příměří. Uznání bylo vyhlášeno pouze za účelem potvrzení jejich autonomního statusu, který byl stanoven již na začátku 90. let, ale stále jako součásti Gruzie. Válka zpočátku vyhnala z domovů 192 000 lidí a o šest let později se přes 20 000 převážně etnických Gruzínců stále nedostalo zpět do svých domovů. V roce 2021 Evropský soud pro lidská práva prohlásil Rusko za odpovědné za porušování v průběhu jeho vojenské intervence a v roce 2022 Mezinárodní trestní soud obžaloval některé ruské občany z válečných zločinů proti etnickým Gruzíncům.

Gruzínský protest v hlavním městě Tbilisi v dubnu 2024, demonstrující hněv lidu nad proruským postojem vlády a schválením legislativy považované za protidemokratickou, která se pokoušela potlačit nezávislá média. Foto: George Khelashvili

Rusko převzalo de facto kontrolu nad Abcházií i Jižní Osetií, přestože jsou tyto regiony stále mezinárodně uznávány jako součást Gruzie. Navíc v každém z regionů rozmístilo značný počet vojenského personálu, z nichž část byla nedávno přesunuta k bojům na Ukrajinu. Jen v Jižní Osetii bylo zřízeno pět stálých vojenských základen. Kromě zisku území má Rusko v úmyslu dále využívat 213 kilometrů dlouhé abcházské pobřeží Černého moře, kde se snaží zřídit významnou námořní základnu v přístavu Očamčyra, a to i přes námitky gruzínského parlamentu. V přístavu v současné době kotví řada hlídkových člunů ruské Federální bezpečnostní služby (FSB). Moderní historie Ruska v oblasti nárokování území za sporných okolností je v souladu s jeho obecnou politikou územního získávání vojenskou okupací, jak tomu bylo v Kaliningradu po druhé světové válce.  

Ruské kybernetické útoky na cizí státy 

Kyberkriminalita se stala mezinárodním fenoménem, ​​z velké části zaměřeným na finanční zisk. Ruští agenti za Putinovy ​​vlády však zahájili proces kyberšpionáže jako prostředek hybridní války, aby Rusku poskytli strategickou výhodu podkopáváním životně důležitých zájmů v zemích, které považovalo za spojence proti němu. Na konferenci ValdajPutin diskutoval o zahraniční politice pod názvem „Rusko a měnící se svět“, v níž zmínil použití „měkké síly“ ve formě matice nástrojů a metod za účelem dosažení cílů zahraniční politiky bez použití zbraní. Naznačil, že tyto metody jsou používány k vyvolávání extremistických a nacionalistických postojů, manipulaci s veřejností a vměšování se do domácí politiky suverénních států, ale nezmínil se, že Rusko se již podobné činnosti účastní. Přibližně ve stejnou dobu Valerij Gerasimov, Putinův náčelník generálního štábu ruských ozbrojených sil a údajný autor takzvané „Gerasimovovy doktríny“, předložil myšlenku nové metody vedení války, která vyžaduje integraci nevojenských schopností k zajištění strategické výhody podkopáváním bezpečnosti a politické vůle protivníka.

V roce 2007 Estonsko, bývalý satelit Sovětského svazu, plánovalo přesun ruského památníku druhé světové války ze svého hlavního města Tallinnu, což vyvolalo rozzlobeného Putina k reakci a deaktivaci internetu v zemi pomocí kybernetického útoku typu DDOS (distributed denial of service ), který trval po dobu tří týdnů. Veřejné i soukromé organizace byly postiženy útoky na státní a komerční webové stránky, jejichž servery byly přetíženy spamovým provozem, což je znemožnilo přístup k nim. Jednalo se o první známý případ, kdy jeden národ ohrožoval bezpečnost a nezávislost jiného národa takovým útokem. Při zpětném pohledu Rusko samo prokázalo účinnost tohoto druhu vpádu jako dalšího prostředku hybridní války , který byl brzy použit i jinde.

Gruzie i Ukrajina se staly cílem Ruska i v roce 2007, a to šířením „falešných zpráv“ s cílem podkopávat demokratické principy a polarizovat snadno manipulovatelné prvky společnosti. V roce 2008, kdy Litva zakázala používání zastaralých sovětských symbolů, ruští hackeři poškodili webové stránky symboly typickými pro bývalý Sovětský svaz. Koordinovaná ruská vojenská a kybernetická akce DDoS byla poprvé provedena během rusko-gruzínské války v roce 2008, která narušila vnitřní komunikaci Gruzie. V roce 2009 Rusko zahájilo kybernetické útoky na dva státy, které jsou s ním spojeny ve Společenství nezávislých států, Kyrgyzstán a Kazachstán. V prvním případěse jednalo o donucení prezidenta Kyrgyzstánu Bakijeva k vystěhování americké vojenské základny. Ve druhém případě se jednalo o stížnost na mediální společnost, která zveřejnila prohlášení prezidenta Kazachstánu Nazarbajeva kritické vůči Rusku.

Reprezentativní obrázek ruského hybridního kybernetického válečného stroje, který funguje pod záštitou GRU, ruské vojenské zpravodajské služby. Foto: Vvchal

Druhý koordinovaný vojenský a DDoS útok, 32krát větší než ten, který byl proveden na Gruzii v roce 2008, ohrozil internetovou komunikaci na Ukrajině, když ruské paramilitární jednotky v březnu 2014 obsadily Krym. V květnu téhož roku, krátce před prezidentskými volbami na Ukrajině, Rusko nabouralo její volební komisi, ačkoli Ukrajinci problém rychle vyřešili následným zatčením hackerů.

Bylo zjištěno, že v roce 2015 ruští hackeři pronikli do počítačové sítě německého Bundestagu, která se pokoušela získat přístup k administrativním sítím německých politiků a NATO. Další obavy vzrostly v roce 2016, kdy byly předloženy důkazy o tom, že německé parlamentní volby v nadcházejícím roce budou svědky ruského kybernetického vměšování ve snaze oslabit úřadující kancléřku Angelu Merkelovou. Ruské zahraniční aktivity pokračovaly, když se hackerům podařilo získat přístup do počítačové sítě americké Demokratické strany a k e-mailům jejích úředníků, které byly následně šířeny po celém světě prostřednictvím WikiLeaks. Úkolem ruského ministerstva zahraničí bylo zjevně podkopat kandidaturu Hillary Clintonové na prezidentku. Finské ministerstvo zahraničí bylo v roce 2016 informováno, že bylo v roce 2013 napadeno ruskými hackery a že v té době bylo součástí širší kampaně zahrnující více než 50 zemí.

Nedávné ruské kybernetické útoky způsobily chaos v nemocnicích ve Velké Británii, u firem v oblasti obrany a letectví a politických osobností v Německu a České republice a u subjektů kritické infrastruktury ve Švédsku, Litvě, Polsku a na Slovensku. Velká část aktivit byla spojena se skupinou („Fancy Bear“) napojenou na kremelskou Hlavní správu Generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace (GRU), nebo jednoduše na hlavní zpravodajskou správu ruské armády. Útoky nadále nabývají na síle globálně, zejména na Západě, a doprovází je zvýšená ostražitost a odpovídající protiopatření.

Ruská žoldnéřská invaze v Africe

Rusko se již dlouhou dobu vměšuje do záležitostí afrických národů jako první z řady národů usilujících o vliv, ačkoli se jeho agresivní metody a motivy ukázaly jako mnohem sobečtější. Jeho cílem je získávat bohatství a podkopávat demokracie na podporu autoritářských režimů, s nimiž lze dohod snáze dosáhnout přímými transakčními vztahy, než postupovat nejednoznačně parlamentní debatou. Kromě přímého vojenského nasazení s nasazením žoldnéřů Wagnerovy skupiny napojené na Kreml na podporu pučů Rusko zavedlo dezinformační kampaně, zasahovalo do národních voleb, vyměňovalo zbraně za přístup ke zdrojům a převzalo kontrolu nad národními bezpečnostními službami.

Odznaky ruské polovojenské síly, Wagnerovy skupiny, která je nyní formálně integrována do ruské armády po Putinově atentátu na jejího vůdce Jevgenije Prigožina v srpnu 2023. Grafický zdroj: Fly Of Swallow Studio

Rusko je hlavním činitelem dezinformací v Africe, sponzoruje 80 kampaní ve 22 zemích a představuje téměř 40 % všech těchto kampaní. Jeho zapojení spolu s Čínou, Spojenými arabskými emiráty, Saúdskou Arábií a Katarem představuje téměř 60 % dezinformačních kampaní na kontinentu. Objevily se nadnárodní kampaně, z nichž 16 patří Rusku, které šíří protizápadní nálady, přičemž dva významní dezinformační aktéři spojení s Ruskem shromáždili dohromady více než 28 milionů sledujících na sociálních sítích. Wagnerova skupina použila dezinformace k cílenému zacílení na Mali, Burkinu Faso a Niger v západní Africe. Aby si udržely moc, vojenské junty v Mali a Burkině Faso se jinak staly závislými na ruské podpoře. Od doby, kdy se junta v Mali ujala moci v roce 2020, opakovaně porušila svůj závazek ohledně přechodného harmonogramu a zároveň umožnila alarmující zhoršení bezpečnostních a ekonomických podmínek země. Separatistická koalice Taureg nedávno utrpěla velkou porážku malijských sil a jejich spojenců z Wagnerova sboru u alžírských hranic, což ukazuje, že Rusko svým jednáním pouze vytvořilo větší nestabilitu a neslo následky. Podobná situace nastala v Nigeru po vojenském převratu v červenci 2023, kdy se zhoršila bezpečnost, ekonomika a sociální zabezpečení země. Veškeré zisky dosažené za předchozího demokratického vedení byly fakticky smazány, islamistické skupiny nyní vyvolávají nepokoje a nutí juntu k nasazení ruských žoldáků výměnou za těžební práva v oblastech země obsahujících zlato.

Po Putinově atentátu na Jevgenije Prigožina, vůdce Wagnerovy skupiny, v roce 2023 a začlenění této skupiny do ruské armády se již nelze dovolávat jakéhokoli věrohodného popírání probíhajícího systémového porušování lidských práv (např. mučení, drancování, popravy, sexuální násilí) ze strany Putinového režimu. Nakonec nábor těchto Rusů pouze zhoršil násilí a utrpení, kterým lidé trpí. Někteří afričtí vůdci bohužel vnímali Rusko jako prostředek k potvrzení svého mocenského postavení a Rusko jim jen rádo vycházelo vstříc, aniž by do tohoto procesu mnoho investovalo. Další dobrý příklad toho druhého platí od roku 2020 ve Středoafrické republice (SAR), kde se Wagnerova skupina snaží využívat její zdroje zlata, diamantů, uranu a ropy výměnou za bezpečnost, kterou nabízí na podporu režimu Faustina-Archange Touadéry.

Důsledkem nepokojů v Africe, které zhoršili žoldnéři Wagnera, bylo masivní vysídlování obyvatel v různých konfliktních zónách, zejména v Sahelu a střední Africe. Jen v Středoafrické republice bylo do konce roku 2021 vnitřně vysídleno 722 000 lidí. Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí odhadl, že více než 60 % populace potřebuje naléhavou pomoc. Mnozí se vydali na severní migraci do Tuniska a Libye, aby unikli hladomoru a násilí. Rusko zase zřídilo v Libyi dvě vojenské základny pod kontrolou žoldnéřů Wagnera, nasadilo tam příslušníky GRU a speciálních jednotek a nasadilo systémy protivzdušné obrany , jako by si chtělo zajistit strategickou blízkost jižní Evropy. Pracovníci Wagnera se dále podílejí na usnadňování nelegální migrace do Evropy vyjednáváním s pašeráky, kteří pronikli pobřežím. Stejně jako v případě migrace na západ z Blízkého východu přes Bělorusko došlo k významnému přesunu migrantů směrem k jižnímu pobřeží Evropy, zejména do Itálie, přes severní Afriku, za účelem, který opět vyhovuje potřebám Ruska, a to destabilizovat společenské a vládní instituce v EU.  

Ruský pochod do Venezuely

Ruská touha po zakořenění autoritářství ve Venezuele se naplnila s nástupem marxistického vůdce Huga Cháveze v roce 1999 na populistické platformě, která přitahovala pracující třídu a chudé. Putin se dostal k moci krátce poté, v roce 2000, a zapojil se do snahy zapojit latinskoamerické národy do ruské sféry vlivu, podobně jako to jeho bývalí vůdci Sovětského svazu udělali s Kubou a Nikaraguou. Nyní se však záměr rozšířil, jeho vize zapojení národů do nového světového řádu , který by zpochybnil ten vedený USA. Chávez sdílel silné protiamerické nálady a brzy upřednostňoval vztahy s Ruskem, které posílil nákupem vojenského vybavení za více než 4 miliardy dolarů. další dohody týkající se spolupráce v oblasti jaderné energie, systému vesmírné obrany a dodávky jaderných ponorek do roku 2020.

Chávez zemřel v roce 2013 a v mimořádných prezidentských volbách ho nahradil jeho viceprezident Nicholás Maduro. Korupce se za Cháveze v bohaté na zdroje Venezuele zakořenila a za Madura se stala mnohem větším problémem. Jeho demagogie vedla k politickému a socioekonomickému zhoršení se stále se prohlubující propastí bohatství. To se projevilo hyperinflací, extrémní chudobou, nedostatkem potravin, nezaměstnaností, selhávajícím systémem zdravotní péče, rostoucí kriminalitou a úmrtností a značnou emigrací. Ta se stala hlavním zdrojem obtíží s výsledným tlakem na jižní hranici USA, zejména za Bidenovy administrativy.

Mapa Venezuely znázorňující její blízkost k Panamě směrem k jižní hranici USA a hranici s Guyanou, kde Maduro vykonstruoval pozemkový spor, aby odvedl pozornost od svých podvodných aktivit v nedávných prezidentských volbách. Zdroj mapy: GR.Stocks

Když byl Maduro v roce 2018 „znovu zvolen“ za okolností, které sousední země, EU, Kanada a USA považovaly za podvodné, Rusko rychle a bezskrupulózně uznalo Madurův režim a spolu s Čínou vetovalo rezoluci Rady bezpečnosti OSN , která požadovala nové prezidentské volby. Ve stejném roce, výměnou za ruskou pomoc v podobě půjček a finančních záchranných balíčků v předchozích letech, Rusko získalo vlastnictví velkých částí několika venezuelských ropných polí a kontrolu nad budoucí produkcí dvou karibských polí zemního plynu. Navíc převzalo 49,9% kontrolu nad CITGO, venezuelskou stoprocentně vlastněnou americkou společností, včetně tří rafinerií na pobřeží Mexického zálivu, výměnou za 1,5 miliardy dolarů. Do konce roku 2018 Rusko investovalo 1 miliardu dolarů do venezuelského zlatého těžebního průmyslu a byly uzavřeny další smlouvy na dodávku 600 000 tun pšenice a na modernizaci a údržbu ruské výzbroje ve Venezuele.

Uprostřed sporů ve Venezuele, zpochybňované Madurovy autority po zmanipulovaných volbách v roce 2018 a obav ohledně ruských investic začali Putinovi žoldnéři z Wagnerovy skupiny v roce 2018 vstupovat do Venezuely, údajně za účelem ochrany Madura. Kromě výcviku venezuelských bojových jednotek a prorežimních milicí se Wagnerovy síly podílejí na ochraně ropných rafinérií spolu s řadou ruských komerčních subjektů. Těžba thoria, radioaktivního kovu, který lze použít v leteckém průmyslu a také v jaderných reakcích, se stala dalším cílem ochrany Wagnerovy skupiny v zavedených ruských těžebních provozech. Skupina je rovněž zapletena do nelegální těžby zlata , kde byla porušována lidská práva a vznikly škody na životním prostředí.

Venezuelský diktátor Nicolás Maduro na demonstraci v dubnu 2024 u příležitosti 22. výročí puče proti svému předchůdci, marxistickému vůdci Hugovi Chávezovi. Foto: SStringerAL

Sporné prezidentské volby ve Venezuele v červenci 2024, které byly zjevně zmařeny rozsáhlými vládními zásahy , zažily během následných protestů přítomnost žoldáků Wagnera mezi venezuelskými bezpečnostními silami. Nedávný příjezd a prodloužená přítomnost ruských válečných lodí ve Venezuele se shodovaly s volbami, jako by chtěly vyslat signál, že v případě potřeby jsou k dispozici posily. Madurův nedávný územní spor o region Essequibo v sousední Guyaně navíc vedl k modernizaci blízkého venezuelského vojenského letiště, rozšíření vojenských zařízení a výstavbě mostu pro usnadnění přechodu na toto území. Tato epizoda se zdá být spíše rozptýlením pozornosti, které mělo odvést pozornost od voleb. Pokud by však byly USA nuceny k vojenské akci v jakékoli eskalaci sporu, ruská přítomnost by situaci zkomplikovala.

Putinovy ​​státem podporované zločinné činy

V červenci 2024 plán ruských agentů na atentát na Armina Pappergera, generálního ředitele a předsedu výkonné rady společnosti Rheinmetall AG, pátého největšího výrobce zbraní v Evropě. Byl to jeden z řady ruských plánů na zabití vedoucích pracovníků evropského obranného průmyslu, kteří podporovali obranu Ukrajiny proti ruské invazi. Jako další součást Putinovy ​​hybridní válkyse Rusko zapojilo do několika projektů, které zahrnovaly žhářství ve skladech, vandalismus a plány na bombové útoky, což vše je součástí rozsáhlé sabotážní operace v členských státech NATO zaměřené na zásobovací trasy zbraní a osoby zapojené do jejich výroby. Většina, ne-li všechny, se zdají být spojeny s ruskou zpravodajskou službou GRU.

Plánování a provádění sabotážních útoků ze strany Ruska se letos stupňovalo s úmyslem zvýšit náklady na podporu Ukrajiny. Byla přijata metoda zástupce, kdy Rusko verbuje sympatizanty online pro účely sledování a shromažďování informací, po nichž by mohlo následovat zničení zajímavého místa. Operace jsou zřejmě prováděny tak, aby se udržely pod hranicí vyvolání hněvivé vojenské reakce. Putin tyto intervence důvěrně zná díky svým znalostem špionážních operací sovětské bezpečnostní služby. V raných dobách studené války v 50. letech 20. století měli Sověti ukryté sklady výbušnin a zbraní po celé západní Evropě a možná i v USA s plány na jejich aktivaci na základě rozkazu, které se však nikdy neuskutečnily. Umístění těchto zásob Západem do značné míry neodhaleno, ačkoli je Putinovi jistě známo.

Ruské státem podporované atentáty jinak Putin znovu zavedl a sahají až do roku 2004, do raných fází jeho prezidentství, kdy byl v Kataru popraven čečenský viceprezident Zelimchan Yanderbiyev, nacionalista usilující o nezávislost Čečenska, dvěma ruskými agenty. Následovala série otrav ruských exulantů a opozičních osobností na zahraniční půdě, některé úspěšné, jiné méně . Ty, ke kterým dochází v Rusku, mají násilnější profil – střelby, výbuchy, „pády“ z oken nebo z několika schodů, oběšení. Vědomí, že osoby určené k popravě jsou občany jiných zemí, obrací list v povaze těchto zločinů. Je třeba se ptát, zda lze národ odpovědný za ně nést následky způsobem, který by ho donutil upustit od takových činů, jak měl být nucen udělat, když v roce 2014 poprvé napadl Ukrajinu.

Putin, Sovět

Zdá se, že Putin přesvědčil svůj lid o potřebě Velkého Ruska, Ruska, které se prohlašuje za dominantní mezi ostatními národy, které bude obávané pro svou velikost, aby mohlo vést ostatní k novému světovému řádu, do kterého se ostatní autoritářské režimy mohou cítit nuceny patřit. Neuspěl, ale ostatní v jeho režimu si budou klást otázku, zda se znovu objeví a přijmou podobnou diktátorskou personu s podobnými úmysly. Mentalita sovětské éry přetrvává s potřebou zapojit se do závodu o vojenské zlepšení ostatních za každou cenu. Územní zisk a globální výhoda daleko převyšují prioritu blahobytu ruského lidu. Putinovo úsilí o takové zlovolné jednání na globální úrovni bude nakonec mít jen velmi malý dopad, až bude jeho národ vojensky poražen a ekonomicky zničen, když bude ležet na zemi před Čínou. Příklad, který dal svou autoritářskou formou vlády, stejně jako to udělali vůdci Sovětského Ruska před ním, přivádí jeho národ opět na pokraj katastrofy. Putin tím postavil Rusko do špatného světla zločinnými činy, které podnikl po celém světě, a demonstroval tak globálnímu společenství zármutek, který jimi následně způsobil. Mnoho věcí zůstane neodpuštěných a bude na ně vzpomínáno.

Evropa se musí přestat bát ruské hegemonie a myšlenky na znovuprožívání minulosti. Západ musí spatřit konec opakující se noční můry způsobené dalším ruským režimem, který není schopen poučit se ze své minulosti a svého vlastního opakujícího se cyklu selhání. Je čas na jinou ruskou vládu, která se bude starat o potřeby celého národa, spíše než o vybraná městská centra, a přestane vytvářet falešné iluze pokroku, když kolem ní tolik věcí selhává. Autoritáři se dívají na nesmyslné aspekty demokracie – soudnictví, které občas selhává ve svém poslání, zákonodárný sbor, který se stává tak polarizovaným, že pokrok se zpožďuje, výkonnou moc, která ve svém úsudku kolísá – a věří, že existuje lepší cesta, kdy je rozhodování ponecháno jednoduše v rukou autokrata a skupiny loajálních patolízalů. Zpětně však mohou příliš pozdě zjistit, že vynakládání energie na argumenty v rámci demokratických institucí skutečně dláždí cestu vpřed k trvalému národnímu blahobytu a bezpečnosti. Samotné demokracie selhávají, když se tato energie rozptýlí, a úzkoprsé populistické představy se znovu zakoření a vrátí národ k autoritářské noční můře.

Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2024. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.


2 myšlenky k článku „Globální ruské neštovice“

Komentáře jsou uzavřeny.