Cesta populismu k autoritářství: Podivnosti Západu

Než se příliš okouzlíme představou, že ruský stát a jeho správa představují vzor, ​​který bychom měli napodobovat, a partnerství, které musíme hledat ve světě, který stále více potřebuje ochranu před globálními hrozbami války, ekonomického kolapsu, klimatických změn a nemocí, je na místě včas se zamyslet nad příkladem, který nám dalo Rusko. Osud Ruska je natolik propojen s jedinými aspiracemi jeho rezidentního diktátora, že nyní čelí vyhlídce nejen vojenské porážky ve špatně promyšleném pokusu o ovládnutí sousedního suverénního státu, ale také potupě v podobě konečného ekonomického kolapsu. Místo aby se některé evropské a další západní národy vyhnuly takovým „slabostem“ autoritářské vlády, začaly se pouštět do myšlenky následovat tento příklad s vlastními verzemi populistických ideálů. V divoké snaze o podobnou autokracii je před většinou ostatních národů Maďarsko Viktora Orbána, které je v úpadku k autoritářské vládě již daleko, a proto je stejně vhodné pro podobné zkoumání.

Viktor Orbán (vpravo), maďarský premiér od roku 2010, kterého americká pravicová vláda oslavuje jako ambiciózního vůdce, je zde viděn stát s republikánským prezidentským kandidátem Donaldem Trumpem (vlevo). Zdroj fotografie: Twitter

Populistické nálady zakořenily v řadě zemí, kde jsou často poháněny imigračními otázkami, pro které jistě existují oprávněné stížnosti, které zůstávají nevyřešeny navzdory úsilí demokratických vlád. Problém se zhoršuje, když sobecký politický oportunismus vnáší nenávistnou a přehnanou rétoriku, aby prosadil platformu hnutí, které se snaží převzít vládní moc. Tím je pak vládnoucí strana nucena podniknout veškerá drakonická opatření, která jsou k dispozici, aby splnila svůj okamžitý závazek vyřešit problém, který tak energicky prosazovala. Skutečným problémem však nebyla ani tak původní stížnost, která stranu k moci přivedla, jako spíše povaha a konečný záměr tohoto hnutí.

Populistické vlády jsou ze své podstaty nevhodné k řešení složitých záležitostí správy věcí veřejných. Vyznačují se stylem, okázalostí a atmosférou nabízející povrchní a zjednodušující řešení; nadšené slogany tvoří jádro populistické strategie – protiklad sady nástrojů potřebných k řešení smrtelné pandemie nebo k usmíření několika sil, které v současnosti existují na celém světě.
– Fiona Hill, vedoucí pracovnice Brookings Institution, kancléřka Durhamské univerzity

Jakmile je proces vládnutí, zejména ten pravicového smýšlení, zahájen, nabývá stále neliberálnějšího charakteru nejen prostřednictvím výkonné moci, ale i díky podpoře legislativní většiny podlézačů a podřízené justice. Je pak jen otázkou času, kdy bude ústava upravena tak, aby vyhovovala potřebám režimu. Nezávislá média jsou nahrazena státním podnikem, který poskytuje verzi reality režimu pro veřejnou spotřebu, vzdělávací systém je přizpůsoben tak, aby zajistil univerzální myšlení loajality k centralizované autoritě, všudypřítomný aparát národní bezpečnosti zavádí opatření proti jakékoli společenské deviaci a je zaveden volební proces, kterým je zajištěna nástupnictví režimu.

Na začátku může být pravicový druh populismu spojen s rozpoznatelnou entitou, jako je křesťanský nacionalismus, nebo může zaujmout univerzálnější postoj usilující o přízeň významné plurality tím, že nabízí zjednodušená řešení problémů, jako je ekonomická nejistota nebo sociální nepokoje. Tento proces spíše hraje na emoce veřejnosti, než aby poskytoval racionální dlouhodobé prostředky k řešení. Neexistuje žádná základní agenda, která by usilovala o celkové zlepšení národa. Jakmile se člověk dostane k moci a za předpokladu, že jsou úspěšně provedeny nezbytné následné kroky, populistická myšlenka ustupuje autoritářské vládě a oživuje se pouze tehdy, když pro ni nastane nebo je vytvořena dostatečná potřeba. Dobrým příkladem toho druhého je válka Vladimira Putina proti Ukrajině, pro kterou neexistuje žádné rozumné ospravedlnění, navzdory úsilí několika západních vědců. Spíše záleží pouze na zmateném revanšistickém postoji dalšího ruského imperialisty.

Putinovo Rusko a jeho federace

Putinův specifický populistický přístup zahrnuje probuzení nacionalistických cítění, které je spojeno s oživením historického ruského náboženského spiritualismu, a vytváří tak vlastní křesťanský nacionalismus. Putin toho využívá k boji proti zlu vymyšleného nacistického režimu na Ukrajině, který nějakým způsobem ohrožuje existenci Ruska, zatímco jeho režim tvrdí, že je obětí hrozby vpádu NATO ze Západu. Ironií, která zřejmě unikla pozornosti Ruska, je, že samotné NATO bylo a je obrannou aliancí, založenou výslovně proto, aby čelila ruské agresivitě a expanzionismu, které se staly až příliš zřejmými po druhé světové válce. Rusko bylo a nadále je hrozbou. Právě to je důvod, proč se tolik východoevropských národů hrnulo do NATO ze strachu z recidivy, kterou Rusko v minulých staletích projevovalo a usilovalo o nadvládu nad svými sousedy. Všichni už prostě mají ruského útlaku dost a přejí si něco lepšího.

O Putinově kleptokratickém režimu a jeho obzvláště brutálním autoritářství, které se vyznačuje četnými mimosoudními popravami kritiků jeho režimu , potlačováním nezávislých médií , státem řízeným soudním zkreslováním stalinských rozměrů, omezováním občanských svobod a lidských práv, bující systémovou korupcí , volebními delikty a nezákonnými vpády na suverénní území, abychom jmenovali alespoň některé, bylo napsáno mnoho. Relativní nedostatek priority kladené na řešení vnitřních záležitostí ve všech jejich oblastech v rámci Ruské federace (RF) je dobrým příkladem špatného hospodaření ze strany příliš centralizované autority, které postrádá dostatečný dohled, financování a záruky kvality. Práva udělená jejím 22 „autonomním“ republikám, které jsou součástí RF, byla postupně odebírána, aby se posílila autorita Kremlu nad nimi a, co je důležitější, i jejich zdroje .

Pro ruskou společnost, navzdory obeznámenosti s nedostatky svého režimu a toleranci k jeho dlouhé historii korupce, se převládající sentiment ohledně Putinovy ​​války soustředil na hledání ospravedlnění v propagandě , že NATO je agresorem ohrožujícím jejich vlast. Jde o vlastenecký symbolismus s jeho známým nádechem národního šovinismu, který působí ve zkreslené realitě vytvořené státem. Rostoucí počet obětí a sociální důsledky vážného postižení vojáků vracejících se z války na Ukrajině budou mít psychologický i dlouhodobý ekonomický dopad, protože válka bude pokračovat bez kompromisů. Přispěje to k nejistotě ohledně udržitelnosti celkové kvality života v zemi, která byla dosud kompenzována vládním financováním. Bude Rusko, které pokračuje ve svém přechodu k válečné ekonomice pod bezprecedentními mezinárodními sankcemi a rostoucí globální izolací, čelit konečně nové realitě? Konzervativní odhady počtu ruských vojenských pracovníků vyřazených z provozu od začátku války nyní daleko přesahují 500 000, přičemž asi 2 % všech ruských mužů ve věku 20 až 50 let bylo zabito nebo těžce zraněno.

Podle indexu lepšího života Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) činí průměrný čistý upravený disponibilní příjem na obyvatele domácností v RF 19 546 USD ročně, ve srovnání s průměrem OECD 30 490 USD ročně v 38 zemích. Soukromý přístup k vnitřnímu splachovacímu záchodu má 86,2 % ruských domácností, což je výrazně pod průměrem OECD 97 %. Pouze 62 % Rusů je spokojeno s kvalitou vody, ve srovnání s 84 % v zemích OECD. Očekávaná délka života při narození v RF je 73 let, což je o osm let méně než průměr OECD, který činí 81 let. Srovnávací míra vražd v každé z nich činí 4,8, respektive 2,6 na 100 000 obyvatel. Míra dožití do 65 let u ruských mužů je 55 % , přičemž celková očekávaná délka života mužů byla v roce 2022 hlášena jako 67,6 let.

Ruský raketový útok zaměřený na největší ukrajinskou dětskou nemocnici a její centrum pro léčbu rakoviny v Kyjevě 8. července 2024 zajistil další ruskou historii zvěrstev. Foto: UNITED24 Media

Otázkou nyní bude, zda dodatečné společenské stresory z nejistot, které budou sužovat ruskou ekonomiku, povedou k poklesu veřejné podpory války. Až donedávna umožňoval konformní přístup veřejnosti Putinovu režimu pokračovat na válečných pozicích, zatímco ekonomika byla poháněna vojenskými výdaji a z velké části financována ruskými rezervami a vývozem fosilních paliv s novými trhy v Asii, Africe a Jižní Americe. Inflační tlaky a napjatý trh práce ohrožený vojenskou brannou povinností a odchodem značného počtu mladých pracovníků ze země ještě prohloubí rozčarování z války.

Dělníci se z nutnosti a za lepším platem přesunuli z nevojenských výrobních zaměstnání do zbrojního průmyslu. Produkují materiál, který je na bojišti ničen alarmující rychlostí bez jakékoli návratnosti investic. Zatímco sankce na ruský vývoz ropy se nadále zpřísňují přijetím opatření proti obcházení přepravních předpisů Ruskem , Ukrajinci obrátili svou pozornost k ničení ropných rafinérií, skladů a přepravních přístavů, což ohrožuje schopnost Ruska dodržovat svůj vývozní harmonogram. Řadu z těchto zařízení nelze vrátit do původního stavu kvůli nedostatku západních dílů a technologií.

Zpráva Pew Research Center z července 2024 týkající se globálních názorů na Rusko v průzkumu 35 zemí ukazuje, že názory většiny ve více než 50 % byly nepříznivé. Z 10 zkoumaných evropských zemí vyjádřilo nepříznivé názory 80 % nebo více populace v sedmi, zatímco zbývající tři, včetně Maďarska, uvedly více než 70 % se stejným sentimentem. Jinde ve světě byly mezi zeměmi pozorovány větší rozdíly, ačkoli v 17 ze zbývajících 25 zemí (68 %) dominoval nepříznivý názor nad příznivým, zejména v USA, Kanadě, Austrálii, Japonsku a Izraeli, kde opět nepříznivé názory ovládalo 80 % nebo více jednotlivých populací. Jen málo zemí rovněž vyjádřilo důvěru v Putina, pokud jde o globální záležitosti, s celkovým mediánem 73 %, kteří vyjádřili nepřízeň. Osoby ideologicky pravicovější měly tendenci se více přiklánět k Putinovi, ačkoli i přes tento trend v Maďarsku (tj. 34 % oproti 7 %) většina populace (77 %) stále postrádala důvěru v jeho zvládání globálních záležitostí. S ohledem na Putinův zájem o rozvoj ekonomické velmoci v rámci globálního Jihu je do jisté míry relevantní pokles důvěry v jeho vedení, který byl patrný v řadě významných zemí – Indii, Brazílii, Argentině, Mexiku, Kolumbii, Filipínách, Turecku a Ghaně.

Orbánovo Maďarsko

Reakce maďarské veřejnosti na vlekoucí se autoritářství vlády Viktora Orbána vedené stranou Fidesz byla v protestech mnohem razantnější než reakce Ruska proti Putinovi. Její restriktivní politika je od Orbánova návratu do funkce premiéra v roce 2010 dobře zdokumentována. Útok na nezávislou žurnalistiku a svobodu médií měl jasný záměr odepřít Maďarům přístup ke globální perspektivě natolik, že organizace Human Rights Watch naléhala na Evropskou unii (EU), aby uznala „narušování právního státu“ ze strany vlády a uvalila sankce za porušování hodnot EU.

Maďarsko, vnitrozemský stát s 10 miliony obyvatel, hraničící s Ukrajinou na severovýchodě, se stále více stává neliberální demokracií směřující k autoritářství a větší alianci s Ruskem. Autor obrázku: Peter Hermes Furian

Nezávislost soudnictví byla podkopána nedostatkem transparentnosti při jmenování soudců ze strany prezidenta Národního úřadu pro soudnictví (NJO), což je pozice, kterou Orbán vytvořil v roce 2011. Tím se soudu udělil bezkonkurenční vliv ze strany někoho, nad kým by měl kontrolu, zejména v politicky citlivých záležitostech. To se ukázalo o to zřetelnější, když se ukázalo, že první takový prezident je kmotrou Orbánova prvorozeného dítěte. Soudní rozhodnutí potvrdila zákony, které hrozí uvězněním pro ty, kteří pomáhají žadatelům o azyl, donutila jednoho z mála zbývajících nezávislých vysílacích společností ukončit vysílání a podpořila pokuty uložené Amnesty International Hungary kvůli její kampani proti vládnímu zákonu proti LGBTQ+.

Orbánova vládnoucí strana se svou drtivou většinou v jednokomorovém parlamentu prosadila zákon, kterým se vytváří samostatný systém správních soudů pro řešení případů týkajících se otázek, jako jsou volby, právo na azyl a shromažďování a, co je nejznepokojivější, ochrana před policejním násilím. Maďarský ministr spravedlnosti, politicky jmenovaný, má pravomoc nad rozpočtem soudů bez soudního dohledu, čímž se kontrola nad soudnictvím opět přesouvá do rukou výkonné moci. Maďarský soud nepožádal Evropský soudní dvůr (ESD) o přezkum ústavních změn provedených vládou a dosud se vyhýbal zpochybnění přednosti práva EU . Od doby, kdy Ústavní soud zaplnili stoupenci Orbánovy strany Fidesz, soudci přestali odporovat vládě v jakýchkoli případech považovaných za politicky relevantní, jako například v otázkách týkajících se imigrace a konkrétně azylu.

Maďarská ekonomika výrazně profitovala ze vstupu do EU v roce 2004. S Orbánem jako prezidentem bylo Maďarsko prohlášeno za v jistém smyslu unikátní v rámci EU a jeho režim doposud kritizoval to, co označuje za vměšování evropské byrokracie. Tímto způsobem odmítal žadatele o azyl, narušoval nezávislost státních institucí a eliminoval určité normativní liberální standardy. Orbán jinak učinil Maďarsko závislým na ruské ropě, plynu a jaderné energii a zároveň jej izoloval od EU svým odporem k sankcím uvaleným EU na Rusko a odporem k pomoci Ukrajině. Orbán se snažil zvýhodnit svou vládu vyvažováním vztahů mezi západním a východním blokem, využíváním finanční podpory a zároveň lákáním investic z Číny a Ruska. Tyto kroky postavily Orbána do rozporu s EU, která přijala strategii ekonomické bezpečnosti s cílem snížit závislost dodavatelského řetězce na obou zemích, které považuje za nepřátelské. Orbán naopak vnímá Maďarsko jako bránu pro Čínu do Evropy a využívá vztahů s Čínou k tomu, aby se stal lídrem v technologii baterií pro automobilový průmysl.

Hrubý domácí produkt (HDP) Maďarska se v roce 2023 snížil o 0,9 % na pozadí vysoké inflace a napjatých podmínek financování v důsledku Orbánova špatného řízení pandemie koronaviru a dalších obav. Inflace se snížila a očekává se, že HDP se v pozdějším roce 2024 částečně zotaví. Poměr státního dluhu k HDP však v roce 2023 vzrostl na 73,5 % ve srovnání s předchozím průměrem 69,4 % HDP (1995–2023) a rekordně nízkým počtem 51,7 % v prosinci 2001. V březnu 2024 činil poměr státního dluhu k HDP 75,9 %, tj. 158,6 miliardy dolarů. Současný rating Maďarska v rozmezí B podle agentur Fitch, S&P a Moody's se ve srovnání s ratingem ostatních zemí EU příznivě nevyrovná ratingu ostatních zemí EU. Dluhové břemeno země se do třetího čtvrtletí roku 2023 zdvojnásobilo, což zvyšuje vyhlídky na to, že se stane nejhorší zemí v EU, a zároveň zaznamená nejvyšší míru inflace v EU, a to 17 %, ve srovnání s průměrem EU ve výši 6,4 % ve stejném roce. Náklady Maďarska na obsluhu dluhu by měly být v roce 2024 nejvyšší v EU s úrokovou sazbou z vládního dluhu 6,8 %. Poměr úroků k vládním příjmům se zdvojnásobil z 5 % v roce 2021 na 10 % v roce 2024, což vyvolává značnou nejistotu ohledně síly jakéhokoli oživení. Ekonomický výhled zůstává závislý na cenách energií, konkrétně na dovozu zemního plynu a ropy dodávané Ruskem, které jsou ohroženy sankcemi, přerušeními dodávek souvisejícími s konfliktem a globálními investory.

Trvalé obavy o ekonomiku jsou přiživovány nadměrnou korupcí Orbánova režimu a jeho neschopností ji ve veřejném sektoru. Maďarsko si podle nejnovějšího vydání Indexu vnímání korupce (CPI), který každoročně sestavuje berlínský sekretariát Transparency International, již nějakou dobu udržuje své místo mezi nejzkorumpovanějšími zeměmi EU. Jedná se o vyvrcholení trvale klesajícího trendu krátce po Orbánově nástupu do prezidentského úřadu. K trapnosti země přispívá i to, že se v celosvětovém žebříčku 180 zemí nachází v dolní polovině míry státní korupce. Není divu, že Rusko dosáhlo ještě nižšího skóre než Maďarsko. Lze konstatovat silnou korelaci mezi rozsahem korupce v zemi a nedostatkem nezávislosti jejího soudnictví, zatímco negativní vztah k hospodářskému růstu měřenému HDP na obyvatele je dobře známý.

Maďarsko v kontextu východní Evropy a jeho hranice se severním sousedem, Slovenskem, které se pod vedením svého premiéra Roberta Fica také rychle stává neliberální demokracií. Zdroj mapy: pop_jop

EU rozzlobila nejen Orbánova korupce, ale i jeho podlézavé chování vůči Putinovi, když v roce 2022 argumentoval za zrušení sankcí EU proti Rusku v rozmrzelé reakci na Evropskou komisi poté, co vyzvala k zastavení financování Maďarska z EU ve výši 7,5 miliardy dolarů kvůli jeho zjevné korupci a porušování právního státu. Obviňování tehdejší evropské energetické krize ze sankcí EU postavilo Orbána do rozporu s argumentem EU, že Putin financuje svůj útok na Ukrajinu z příjmů generovaných z ruského vývozu fosilních paliv. Orbánova zvláštní situace ho však mohla také přimět k zamyšlení nad značnou závislostí Maďarska na ruské energii, kterou si sám způsobil. Jeho odpor k poskytování pomoci Ukrajině navíc jasně ukázal, že se v EU rychle stává vyděděncem, když nejvíce potřeboval její pokračující financování k udržení své potýkající se ekonomiky. Tento názor Orbána ve skutečnosti nedávno donutil polevit ve svém odporu k poskytnutí pomoci Ukrajině ve výši 54 miliard dolarů v nadcházejících čtyřech letech.

Ruský prezident Vladimir Putin (vlevo) a čínský prezident Si Ťin-pching (vpravo) se účastní uvítacího ceremoniálu v Pekingu v Číně (2016). Čína podporuje Putinovu válku na Ukrajině poskytnutím dvojí technologie a posílením obchodních vztahů, včetně nákupu ruské ropy. Muhammad Aamir Sumsum

Orbán, který nedávno zahájil své šestiměsíční působení ve funkci předsedy Rady ministrů EU, se ve své pokračující kampani, jejímž cílem je získat relevanci v dnešním geopolitickém klimatu, vydal na bouřlivou návštěvu Ukrajiny, kde se nejprve setkal s Volodymyrem Zelenským. Tam se pokusil zajistit příměří v době, kdy Rusko podnikalo nový útok na východě země a pokusilo se o puč s cílem vyvolat nepokoje v Kyjevě s úmyslem obsadit parlament. Příměří by Rusku pouze poskytlo čas na posílení dosažených zisků a pokračování v ofenzívě, k čemuž se přiklánělo. Orbánova cesta ho poté zavedla do Moskvy na setkání s Putinem , kde rovněž nedošlo k žádnému podstatnému řešení. Následné setkání v Pekingu se Si Ťin-pchingem se konalo den před summitem NATO ve Washingtonu D.C., kde se měla projednávat účast Číny na ruském válečném úsilí. Zdá se, že čínské spojenectví s Ruskem bude velmi pravděpodobně bránit jakémukoli zlepšení vztahů s EU jako obchodním partnerem, zatímco Orbánův pokus hrát roli prostředníka mezi východem a západem se jeví stejně nepravděpodobný pro někoho, kdo má za svou oddanost EU málo co prokázat

Kurz autoritářského vedení

V životě autoritářského režimu se až příliš často stává, že když se národ smíří s představou, že existence je zvládnutelná v ochranném, ale sociálně omezujícím prostředí, je jeho vůdce ponechán na nezávislém rozhodování. Plody takového nezávislého myšlení vedly k historicky katastrofickým výsledkům, jako tomu bylo v případě Hitlerovy války v Evropě před 80 lety. Podobná epizoda se nyní odehrála s Putinovou invazí na Ukrajinu. To, co začalo jako „speciální vojenská operace“, se nyní proměnilo ve vleklou válku, v níž bylo Rusko nuceno převzít válečnou ekonomiku kvůli své inherentní dlouhodobé korupci. Výsledek i tohoto posledního rozhodnutí je otázkou, protože Putinovy ​​imperialistické ambice překračují kapacitu izolované ruské ekonomiky udržet potřebné vojenské úsilí a zároveň se vypořádat s vlastními rostoucími domácími požadavky. Vzhledem k tomu, že ruské zvěrstva na Ukrajině nadále narůstají a jeho dobře uznávané státem podporované zločinecké podnikání pokračuje po celém světě a jak Rusko, tak Putin čelí rostoucímu globálnímu opovržení a izolaci, zdá se katastrofický kolaps připomínající jeho předchozí zánik jako Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) stále pravděpodobnější.

Podobně se Orbánův režim, zaplavený obviněními z korupce, s téměř výhradně energeticky závislým národem na Rusku, s ekonomikou v krizi a s poněkud podezřelou pověstí v Evropě, jeví jako nevhodný kandidát na to, aby fungoval jako jakýsi most mezi východem a západem, natož aby stabilizoval svou vlastní zemi. Orbánova bizarní shovívavost na světové scéně zřejmě částečně pramenila z uznání, které mu projevil americký pravicový politický establishment, jenž je přitahován k jeho autoritářské strategii. Ve skutečnosti plán , jak podstoupit podobný úpadek své společnosti.

Steven Miller, hlavní politický poradce prezidenta Donalda Trumpa (2017–2021) a jeden z architektů Projektu 2025, což je vládní agenda navržená Nadací Heritage pro nadcházející konzervativní administrativu, která výrazně posiluje výkonnou moc. Foto: lev radin

Zdá se, že Slovensko Roberta Fica se nachází v podobné situaci s autoritářskými aspiracemi a touhou spojit se s Ruskem navzdory členství v EU i NATO. Pochybná politika omezující veřejné protesty, zastavení financování skupin LGBTQ+, zrušení zvláštního státního zastupitelství vyšetřujícího politickou korupci a rostoucí útoky na nezávislá média dláždí známou cestu k autokratické vládě pro režim vedený někým, kdo má záměr mít blízké vztahy s Putinem. Veřejná nespokojenost se projevila pokusy režimu o zmírnění trestů za korupci. Slovenský parlament před více než rokem formálně označil Putinův režim za stát sponzorující terorismus a zdůrazňuje dichotomii nálad, která v zemi existuje.

Kontrola vyvíjená stále autoritářštějším režimem ohrožuje strukturu svobodné společnosti, která umožňuje debatu, inovace a volbu a zároveň zajišťuje nestranné soudnictví a nezávislá média, která odhalují chyby vládních režimů a dalších agentur, jež se odchylují od právního státu. Taková uspořádání vytvářejí sociální dynamiku, která podporuje neustálou zpětnou vazbu a udržuje společnost na úzké, spravedlivé a udržitelné cestě. Pokud je ponecháno pod kontrolou jediné osoby nebo režimu, fašistický stát není daleko a svoboda je ztracena. Po celém světě probíhá několik hnutí, která usilují o autokratickou vládu. Ti, kteří uspějí, vedou své národy často k neutěšeným výsledkům a jsou vytlačeni až po příliš dlouhé době strávené v bídě. Je čas být ostražití.

Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2024. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.