Moldavsko a Putinův plán

Moldavsko, stát s 2,62 miliony obyvatel, sdílí 759 mil dlouhou hranici s Ukrajinou na jejím jihozápadě. Vynořilo se z problematické historie 20.století , kdy v roce 1991 získalo nezávislost na Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), jen aby bylo na vstupu do 21.století. Země má na východě proruské separatistické území, což je situace podobná situaci u jejího souseda Ukrajiny, která je nyní v otevřeném konfliktu s Ruskem, a také ne nepodobná situaci v Gruzínské republice, kterou Rusko v roce 2008 z podobných důvodů napadlo. Tento vzorec je docela známý a podtrhuje ruský záměr dobýt zpět území, které historie nějakým způsobem prohlásila za jeho.

Moldavsko s hlavním městem Kišiněvem a separatistický region Podněstří s hlavním městem Tiraspolem. Zdroj: PeterHermesFurian

Moldavsko datuje své počátky jako uznávaného územního celku do poloviny 14.století , tehdy známého jako Moldavské knížectví. V polovině 16.století bylo ovládnuto Osmanskou říší, která ovládla velkou část jihovýchodní Evropy, Blízkého východu a severní Afriky až do své porážky v první světové válce. Jedna z řady válek mezi Moldavskem a Ruskem vyústila v anexi Besarábie ve východní polovině Moldavska Ruskou říší za cara Alexandra I. v roce 1812. Řeka Dněstr tvořila východní hranici anektovaného území s dnešní Ukrajinou. Po kapitulaci Ruska mocnostem Osy během první světové války a následné ruské občanské válce získala Besarábie v roce 1918 nezávislost a stala se Moldavskou demokratickou republikou. Poté se připojila k sousednímu Rumunsku, s nímž byla etnicky lingvisticky spjata. V roce 1922 byl po vítězství Leninovy ​​​​bolševické vlády v ruské občanské válce založen SSSR, který se skládal z Ruska, Běloruska, Ukrajiny a území dnešních republik Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu.

Na začátku 20.století zůstávala na východním břehu řeky Dněstr v sousední Ukrajinské SSR značná většina rumunsky mluvících lidí (42 %), a tak v roce 1924 SSSR vyhlásil autonomní území jako Moldavskou autonomní sovětskou socialistickou republiku (ASSR). Území zahrnovalo dnešní Podněstří (2 560 km²)a Podilský rajón (4 475 km²)dnešní Ukrajiny. Jednalo se o čistě umělé označení sovětských úřadů, jehož cílem bylo promítnout prosovětské propagandistické nálady přes řeku Dněstr do bývalého ruského území Besarábie, které se asimilovalo do Rumunska. Rusové měli na Balkáně i další ambice, než jen Besarábii. Ty se naplnily v nadcházejícím konfliktu druhé světové války.

Mezi lety 1924 a 1940, za Stalina, proběhla v Moldavské ASSR industrializace a příliv ruských dělníků a jejich rodin. V roce 1925 došlo k hladomoru a protisovětským povstáním, která si vyžádala příchod ruských vojsk. Během potlačování nepokojů byly zabity tisíce rolníků a továrních dělníků. Katastrofální kolektivizace zemědělské půdy, ke které došlo na Ukrajině a jinde v SSSR na konci 20. a začátku 30. let 20. století, vedla k další smrti desítek tisíc lidí hladomorem a deportaci asi 2 000 rodin do Střední Asie. V letech 1937-38 se v Moldavské ASSR projevila Stalinova Velká čistka represí a popravami intelektuálů, kteří se hlásali k protisovětským nebo protistalinským smýšlením nebo byli z nich jen podezřelí. Rumunský vliv na moldavský jazyk byl potlačen a používání latinského písma, jak se praktikovalo v Rumunsku, bylo zakázáno a nahradilo ho rusky latinkou. Tyto činy nebyly neobvyklé v dobách stalinismu, kdy se z do očí bijící rusifikace stala politika zaměřená na eliminaci národních identit.

V roce 1939, před vypuknutím druhé světové války, byla podepsána pakt o neútočení Molotov-Ribbentrop mezi Ruskem a nacistickým Německem, který měl platit deset let. Umožnil Stalinovým vojskům napadnout Polsko z východu krátce po Hitlerově vpádu na západní hranici Polska. Rusové také v roce 1940 sestoupili na jih, aby znovu dobyli Besarábii. Některá území s etnickou ukrajinskou většinou a dokonce i některá s většinou rumunského obyvatelstva byla nyní anektována zpět k Ukrajinské SSR. Ve stejném roce SSSR vyhlásil novou republiku, Moldavskou sovětskou socialistickou republiku (SSR), která zahrnovala dříve vzniklou Moldavskou ASSR, konkrétně Podněstří. Ruská okupace Besarábie byla dočasně zrušena v roce 1941, kdy nacistické síly vtrhly na toto území a dobyly SSSR v operaci Barbarossa. Po porážce Německa v roce 1945 byla Moldavská SSR znovu dobyta a stala se jednou z 15 republik, které tvořily SSSR až do roku 1991. V poválečných dobách Stalinova pronásledování pokračovalo dalšími deportacemi tisíců moldavských rodin do Střední Asie a na Sibiř, podobně jako v Ukrajinské SSR a konkrétně na Krymu.

Po několika desetiletích rusifikace ukázaly údaje ze sčítání lidu v Podněstří pokles etnické rumunské populace ze 44 % na 33 % mezi lety 1926 a 2015, zatímco etnická ruská populace vzrostla ze 14 % na 34 %. Sovětská vojenská přítomnost byla obnovena v roce 1956 a její velitelství bylo zpočátku v Kišiněvě, hlavním městě Moldavské SSR, a v roce 1980 se přesunulo do Tiraspolu, hlavního města Podněstří. Moldavské nacionalistické nálady se začaly tajně projevovat již v roce 1969, ale byly potlačeny a poté zmírněny značnými investicemi sovětského Ruska v republice. Vlna nacionalismu se znovu objevila koncem 80. let a vyvolala nepokoje, zejména v proruském Podněstří. V roce 1989 byl oficiálně přijat moldavský jazyk a psaný jazyk opět nabyl latinské podoby, odklonil se od své rusifikované verze. V roce 1990 probíhaly diskuse o odtržení od SSSR, což vedlo místní konzervativní sovětské představitele k prohlášení proruského území Podněstří za samostatnou „Pridnestrovskou moldavskou SSR“ (PMR). To však Michail Gorbačov, tehdejší generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, popřel a již zahájil svůj plán reformy politického a ekonomického systému SSSR (tj. „perestrojku“).

V květnu 1991 změnil moldavský parlament název své republiky na Moldavsko poté, co se začátkem roku odmítl zúčastnit referenda o Sovětském svazu, v němž se mělo rozhodnout o organizační struktuře 15 republik bývalého SSSR. V té době se SSSR rozpadal a definitivně zanikl v prosinci 1991. Moldavsko již v srpnu 1991 vyhlásilo nezávislost. Není divu, že mezi moldavskou vládou v Kišiněvě a separatisty v dříve vyhlášené Ponorkové morálce (PMR), které podporovaly ruské síly, vypukla občanská válka. Válka skončila v roce 1992, ale ne před značným nasazením ruského dělostřelectva a vojsk. V rámci Společné kontrolní komise byly zřízeny mírové síly moldavských, ruských a podněsterských vojsk. Po čase byla na území vytvořena Operační skupina ruských sil (OGRF), která byla v roce 1995 podřízena velení Moskevského vojenského okruhu. OGRF údajně sloužila ve Společné kontrolní komisi, ale její skutečné poslání nebylo vzhledem k délce jejího působení zcela objasněno. Stráží velký sklad s 22 000 tunami vojenské techniky a munice ze sovětské éry v severním Podněstří. V jeho složení došlo v průběhu času k několika změnám v souvislosti s přejmenováním a obměnou jednotek, což je natolik důležité, že definitivní počet ruského vojenského personálu v Podněstří je stále obtížné zjistit.

Chrám Narození Páně, Tiraspol, hlavní město Podněstří. Zdroj: only_fabrizio

Samotné Podněstří je OSN považováno za součást Moldavska, ale Parlamentní shromáždění Rady Evropy jej v březnu 2022 uznalo za území pod vojenskou okupací Ruskem. Rusko souhlasilo se stažením svých sil z moldavského území v Budapešťské deklaraci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) z roku 1994, ale neučinilo tak a rozhodlo se také ignorovat Lisabonský dokument OBSE z roku 1996 k této záležitosti. Rusko na istanbulském summitu OBSE v roce 1999 znovu slíbilo, že do konce roku 2002 stáhne své síly z Moldavska i Gruzie, a opět tak neučinilo. V roce 2008 byla zaslána připomínka Parlamentního shromáždění Severoamerické smlouvy (NATO) bez odpovědi. V roce 2016 Rusko oznámilo, že bude mít potíže s odsunem své výzbroje z Podněstří přes území, které je nyní na Ukrajině považováno za nepřátelské. To bylo samozřejmě dílem Ruska kvůli jeho vojenské podpoře separatistů ve východních oblastech Ukrajiny. Valné shromáždění OSN v roce 2018 přijalo rezoluci požadující, aby Rusko bezpodmínečně stáhlo svá vojska z Moldavska, ale Moldavsko tak opět odmítlo učinit. Po 28 letech neústupnosti se civilizovanému světu ukázalo, že Rusko má agendu pro udržení vojenských sil v Moldavsku zcela odlišnou od své „mírové“ mise.

Vladimir Putin je de facto vůdcem Ruska od roku 2000 až do současnosti, a to i přes bezvýznamnou přestávku s prezidentem Dmitrijem Medveděvem (2008-2012). Putinova nelegální invaze na Ukrajinu a následná válka zaměřily pozornost na Moldavsko a zejména na jeho proruský separatistický region Podněstří jako na volitelné strategické místo pro ruskou agresi proti Ukrajině. Historie však ukázala, že existuje odhodlaný zájem o reasimilaci Moldavska v jeho celistvosti do ruské sféry vlivu. Teprve nedávno, v roce 2021, byla proruská moldavská vláda pod vedením Igora Dodona svržena prozápadní Stranou akce a solidarity Maii Sandu. Status kandidátské země na členství v Evropské unii (EU) byl Moldavsku udělen v roce 2022, čímž byly uznány demokratické reformy, které v zemi probíhaly. Spolu s EU se o bezpečnost Moldavska zajímají i Spojené státy a NATO a zavedly opatření, která mají čelit nevyhnutelným pokusům Ruska o převzetí vlády. Prezident Joe Biden se navíc nedávno setkal se Sanduovou v Polsku, aby potvrdil odhodlání Spojených států podporovat suverenitu Moldavska.

Nedávno a v podstatě na povel ukrajinské tajné služby odhalily podrobný ruský plán státního převratu s cílem svrhnout Sanduovu prozápadní vládu a odradit Moldavsko od hrozící demokratické konverze. Ruští, černohorští, srbští a běloruští státní příslušníci měli zřejmě vstoupit do Moldavska, aby vyvolali protivládní protesty proti reformám a destabilizovali vládní moc s úmyslem nakonec nastolit proruský režim podporovaný podněsterskými separatisty a rezidentní armádou. Další potvrzení plánu přišlo brzy, když se mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov pokusil hrozbu zažehnat s tvrzením, že se jedná o „protiruskou hysterii“, a varoval Moldavsko, aby bylo „velmi, velmi opatrné“ – to vše docela připomínalo jeho popírání bezprostředního útoku Ruska na Ukrajinu v roce 2022, kdy se ukrajinská vláda s podporou svého lidu definitivně přiklonila k Západu.

Známý vzorec subverze se v zahraničních záležitostech stal obzvláště patrným během Putinovy ​​vlády vůdce současného ruského autoritářského režimu. Zkreslování pravdy a otevřené dezinformace jsou základem jazyka této vlády. Její agenti – Peskov, Sergej Lavrov, Dmitrij Medveděv – abychom jmenovali alespoň některé, otevřeně šíří propagandu, popírají záměry a hlásají nejrůznější absurdity, aby podkopali realitu, která se odehrává. Mnoho dalších, jak v Rusku, tak i Putinových stoupenců ve Spojených státech i jinde, se této praxe ujalo ve prospěch Ruska, Putina samotného nebo jen sebe. Rétorika se opakuje a je všudypřítomná na sociálních sítích, televizních sítích a ve vládě. Infiltrace vládních úřadů, podpora proruských opozičních stran a využívání agentů ruské Federální bezpečnostní služby, Federální služby bezpečnosti (FSB) a vojenské rozvědky, Hlavní rozvědky (GRU), k mechanismu celého procesu přispívají. Tyto agentury se obvykle zabývají organizováním masových protestů, vládní a politickou špionáží, dezinformačními strategiemi a atentáty jako dalšími nástroji používanými jednotlivě nebo ve spolupráci, je-li to nutné.

Proces rusifikace sousedních zemí probíhal po staletí, ale byl zesílen během sovětské éry 20.století . Na určitých územích se usadily převážně ruské enklávy, které poskytovaly půdu pro separatistická hnutí, která Putin efektivně využíval v Jižní Osetii a Abcházii v Gruzínské republice, na Krymu a ve východních oblastech Doněcké a Luhanské republiky na Ukrajině a nyní v Podněstří v Moldavsku k vytvoření kvazi-autonomních republik v rámci každého národa. Následný chaos vytvořil důvod k zavedení „mírových“ sil, zdánlivě na trvalém základě, složených z ruské armády s paramilitárními prvky či bez nich, spíše proto, aby příslušným vládám těchto zdánlivě suverénních států připomněly bezprostřední přítomnost Ruska. Jakákoli další zjevná „provokace“ proti ruským jednotkám nebo občanům těchto nově vzniklých „republik“, jako v případě operace „pod falešnou vlajkou“, by posloužila jako záminka k odvetné invazi a svržení vlády.

Gruzínská republika je nyní pod drobnohledem EU poté, co jí v roce 2022 nebyl udělen status kandidátské země pro členství, zatímco Moldavsku a Ukrajině byl udělen. Průzkum ze srpna 2022 zjistil, že 47 % Gruzínců si přeje zcela prozápadní zahraniční politiku, dalších 31 % si přeje totéž, ale zároveň si zachovává dobré vztahy s Ruskem; pouze 2 % se vyjádřilo k výhradně proruské politice a dalších 7 % si přeje totéž, ale zároveň si zachovává dobré vztahy s EU a NATO. Celých 75 % Gruzínců podporuje členství v EU; přesto jejich bývalý premiér a současný politický vlivný představitel Bidzina Ivanišvili v této věci zastává nejednoznačný názor, zatímco jeho strana Gruzínský sen – Demokratická Gruzie je ve své rétorice, činech i politice rozhodně proruská.

Ivanišvili během svého pobytu v Rusku nahromadil značné bohatství podnikáním, podařilo se mu prodat svá aktiva za tržní hodnotu a v roce 2012 se vrátit do Gruzie, a to vše při zachování dobrých vztahů s Putinovou kleptokracií. Stal se politicky vlivným, založil vlastní stranu a v letech 2012-13 se stal premiérem na platformě, která zdánlivě měla prozápadní aspirace, ale také usilovala o normalizaci vztahů s Putinovým Ruskem. Jako následný předseda strany zachoval neutrální postoj a zároveň dovolil své straně prosazovat výrazně proruské nálady, což bylo v rozporu s přáním gruzínského lidu. Současný předseda strany Iraklij Kobakhidze je známý svými negativními komentáři vůči Západu i Ukrajině v uplynulém roce a zároveň premiér Iraklij Garabašvili odmítl žádost EU o reformu soudnictví kvůli nepřiměřenému vlivu, který Ivanišvili a další elity v jeho straně měly na soudní systém.

V hlavním městě Tbilisi nedávno vypukly masové pouliční protesty proti navrhovanému parlamentnímu zákonu, který by vyžadoval, aby se všechny agentury, které dostávají více než 20 % financování ze zahraničních zdrojů, registrovaly jako zahraniční agenti. Zákon byl vnímán jako podobný ruskému zákonu, který Kremlu umožňoval stíhat nevládní organizace a nezávislé novináře. Návrh zákona byl stažen s pravděpodobným záměrem jeho přepracování do jiné podoby, ale protesty pokračovaly s cílem zajistit, aby byl zákon zcela zrušen. Prezidentka Salome Zurabišviliová, nezávislá a jinak nezapojená do strany Gruzínský sen – Demokratická gruzínská strana, protestujícím poblahopřála jako mluvčím vůle lidu. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov však k věci zaujal jiný, ale známý názor a obvinil Západ z podněcování nepokojů v Gruzii, podobně jako ho obvinil z podpory protestů na Majdanu, které v roce 2014 svrhly Janukovyčov režim na Ukrajině.

Zdá se, že Putinova představa o územním vlastnictví v rámci sousedních suverénních států se opírá o to, zda tato území byla dříve podrobena Ruskému impériu nebo SSSR. Myšlenka sebeurčení demokraticky zvoleného suverénního státu se zdá být bezvýznamná pro Putinův imperialistický způsob myšlení ani pro jeho šovinistický postoj k osudu Ruska. Represivní povaha Putinovy ​​vlády je v celém regionu dobře známá a projevila se lidová vůle se jí bránit. Aby byl tento vleklý boj ukončen, je nutné jej udržet.

Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2023. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.


Jeden komentář k článku „Moldavsko a Putinův plán“

Komentáře jsou uzavřeny.