Globální reakce na snahy Ruska označit Ukrajince za nacisty se pohybovaly od zdvořilé nedůvěry až po cynický smích nad dalším neohrabaným propagandistickým pokusem ospravedlnit potřebu invaze na Ukrajinu. Toto označení sloužilo jako způsob, jak dehumanizovat lidi za to, že se odvážili postavit proti tomu, co Putin považuje za osud Ruska. Tato opozice je ve skutečnosti projevem nacionalismu, ideologie, která podle Britannicy zdůrazňuje loajalitu, oddanost nebo věrnost národu . Ukrajinský odpor proti ruskému útlaku existuje již od dob Ruského impéria sahajících do 18.a 19.století , ale v současnosti je pro Putinův režim výhodné spojovat ukrajinský pocit národnosti s fašistickou ideologií.
Dá se říci, že většina, ne-li všechny národy, měly a mohou mít i nadále frakce s krajně pravicovými ultranacionalistickými nálepkami. To jistě platilo na Ukrajině před a během stalinského období, kdy byla Ukrajina ve 30. letech 20. století vystavena genocidě způsobené nucenou zemědělskou politikou, která způsobila hladomor v rozsahu, jaký v tak úrodné zemi dosud nebyl zaznamenán. Ve 20. a 30. letech 20. století se pod ultranacionalistickým i umírněnějším vedením zhmotnilo protiruské partyzánské hnutí, které zpochybňovalo ruskou autoritu pomocí guerillových taktik, převážně na venkově. Kořeny takového partyzánského úsilí sahají do představ o nacionalismu, které sahají až do 16.a 17.století . Současný konflikt na Ukrajině má však více společného s tím, co se stalo ve 20.století , a proto začneme nejdříve tam.

Ruské spojenectví s nacistickým Německem na začátku druhé světové války, jeho zvěrstva v blízkém Polsku a na Ukrajině spáchaná krátce poté a nacistická invaze na Ukrajinu i do Ruska v roce 1941 uvrhly celý region do chaosu. Různé frakce Ukrajinců nyní bojovaly proti nacistům po boku Rusů a proti Rusům po boku nacistů, to vše s cílem zbavit zemi obou vetřelců. Částečného řešení nastalo porážkou nacistického Německa v roce 1945, která umožnila obnovení podzemní činnosti v 50. letech 20. století, opět výhradně namířené proti Rusku. Velká část této činnosti byla utlumena do Stalinovy smrti v roce 1953. Po zbývající dobu existence Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) až do roku 1991 přetrvávaly ukrajinské nacionalistické nálady jak v zemi, tak i v zahraničí mezi ukrajinskou diasporou po válce. Proruský prvek však přetrvával i ve východní oblasti Ukrajiny, kde bylo ruské osídlení patrnější. To vedlo k výzvám pro Ukrajinu, která se v roce 1991 po rozpadu SSSR stala suverénním subjektem.

V roce 2013 proruský prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč porušil svůj volební slib o vstupu do Evropské unie. Následný protest Euromajdan vyústil v Janukovyčovo sesazení a jeho útěk do Ruska. Nové volby přivedly k moci nejprve na pět let Petra Porošenka, následovaného Volodymyrem Zelenským. Ruská invaze na Krym proběhla krátce po pádu Janukovyčovy vlády. Referendum s pochybnou hodnotou vedlo k nelegitimní anexi Krymu Ruskem v roce 2014. Krátce poté probíhala militarizace proruského separatistického hnutí na východě Ukrajiny a ukázalo se, že Ukrajina musí obstát, jinak se vzdát značné části pevniny ve prospěch nezaslouženého národa. Protiruský aktivismus se projevoval různými způsoby a zahrnoval formování polovojenských organizací, které bojovaly po boku ukrajinské armády.
Azovský pluk se původně objevil jako jedna z těchto organizací. Propagandistická mašinérie Vladimira Putina se na něj zaměřila jako na neonacistický subjekt. Pluk byl založen ultranacionalisty v roce 2014 jako dobrovolnická milice konkrétně za účelem boje proti proruským separatistům v Donbasu a sídlil v Mariupolu. Koncem roku 2014 byl integrován do Ukrajinské národní gardy, kde se dostal pod komplexnější velitelskou strukturu. To vedlo k odstranění krajně pravicových nacionalistických prvků z jeho řad, což umožnilo jeho asimilaci jako efektivní bojové jednotky v armádě. Veškeré politické vazby na pravicové frakce byly ponechány daleko za sebou. Jeho řady se staly složeny nejen z Ukrajinců, ale i z Židů, Rusů a krymských Tatarů, kteří byli povinni dodržovat disciplinární stanovy Národní gardy, aby „respektovali lidská práva, čest a důstojnost“. Medializovaná bitva pluku s ruskými silami v Mariupolu skončila vleklým posledním bojem v železárnách Azovstal, kde byl v květnu 2022 na rozkaz svého ústředního velení nucen se vzdát. Nábor do pluku zůstal velmi populární díky respektu, který si v tomto procesu získal.

Stejný aktivismus, který se původně projevoval vojensky, se již projevoval i politicky. Mezi lety 1999 a 2004 vzniklo hnutí krajně pravicového nacionalismu, Sociálně-národní strana Ukrajiny (SNPU). V roce 2004 SNPU změnila svůj název na Svoboda („Svoboda“) a zvolila méně ostrý tón, aby přilákala širší základnu voličů. Odtržená frakce SNPU, „Patriot Ukrajiny“, si zachovala svůj původní postoj „předvoje“ nacionalistického hnutí. Jejím posláním zůstává podpora aktivního odporu proti ruskému vměšování do záležitostí Ukrajiny. V roce 2011 byli krajně pravicoví aktivisté zatčeni za plánování vyhodit do povětří sochu Vladimira Lenina v Kyjevském městě Boryspil. Během protestu Euromajdan, který začal koncem roku 2013, se ozbrojenci z Patriotů Ukrajiny spolu s dalšími nacionalistickými stranami postavili pořádkové policii a zaútočili na ústředí proruské Strany regionů v Kyjevě. Současné generace Ukrajinců si stále více uvědomují ruské záměry nutit je směrem, který jim nelíbí, vměšováním se do politických, ekonomických a kulturních institucí jejich země. Odpor vůči tomuto je zakořeněný. Není to však nic nového.
Touha po nezávislosti a sebeurčení v části území dnešní Ukrajiny ovládané kozáckým hejtmanátem existuje již od 16.a 17.století . V té době ležela velká část Ukrajiny, jak ji známe dnes, v Polsko-litevském společenství, konkrétně pod kontrolou polské šlechty vlastnijící půdu. Série tří rozdělení Polska dominantními okolními mocnostmi Pruskem, Rakouskem a Ruskem v letech 1772 až 1795 vedla k postoupení velké části střední a východní Ukrajiny Rusku. Stejným způsobem se západní ukrajinsky mluvící území Haliče a Bukoviny připojila k Zakarpatí v Rakousko-Uhersku, kde všechna tři zůstala 125 let až do jeho rozpadu po první světové válce. Krym, který byl součástí Osmanské říše, byl v roce 1783 asimilován do Ruské říše.
Ruská pravoslavná církev byla na Ukrajině vnucena jako dominantní víra a rychle se stala prostředkem, kterým byla zaváděna rusifikační politika s cílem podkopat ukrajinský jazyk a kulturu. Ukrajinské národní obrození se však i přes to projevilo díky rozvoji literatury, stimulovanému talenty, jako byl Taras Ševčenko (1814-1861), který ovlivňoval ukrajinské politické myšlení po několik generací i po jeho době. Jeho poezie byla obžalobou sociálního útlaku, kterého byla v té době na Ukrajině svědky, a připomínala Ukrajincům jejich kozácké dědictví a rovnostářské principy, které existovaly v její válečnické společnosti. Ruská reakce na toto hnutí vedla k zákazu publikací v ukrajinštině i divadelních představení. Byla zavedena omezení ve vzdělávání, která vedla k vysoké míře negramotnosti mezi Ukrajinci. Ruští historici poskytli carskému režimu dějovou linii, která adaptovala to, co patřilo mnohem staršímu dominantnímu období Kyjevské Rusi na Ukrajině, do narativu, který viděl ruský vzestup z doby sahající několik století do minulosti. Tímto způsobem Rusko oslavovalo svou vlastní minulost, zatímco Ukrajince degradovalo na status „Malorusů“, víceméně jako přihlížejících v celkovém schématu globálních záležitostí.
V druhé polovině 19. století se v několika městech objevily tajné literární spolky („hromady“), které propagovaly politické, kulturní a vzdělávací snahy s důrazem na nacionalistický program pro Ukrajinu.Na přelomu století vznikla Revoluční ukrajinská strana, která požadovala jednotnou nezávislou Ukrajinu. Ruská revoluce v roce 1905 proměnila carskou autokracii v kvazikonstituční monarchii, která poskytovala určitý prostor pro ukrajinsky psané publikace, divadelní představení a vědecké práce, jež oživily smysl pro nacionalismus. Politické akce však v letech předcházejících a během první světové války (1914-1918) nepřinesly podstatné změny. Ruská revoluce v roce 1917 byla svědkem úplného pádu carského režimu, po němž následovala vleklá občanská válka, která zahrnovala celé Rusko. Na jejím konci bolševici zavedli ještě brutálnější potlačování nacionalistických aspirací, které trvalo několik desetiletí.

Naproti tomu ta část západní Ukrajiny, která se stala součástí Rakousko-Uherska, měla mnohem větší příležitost k národnímu uznání. To platilo zejména pro převážně ukrajinská území Haliče a Bukoviny. Sociální a vládní reformy umožnily rolníkům větší svobodu a možnosti kariérního postupu, a to jak ve venkovském, tak i městském prostředí. Vzdělávací reformy zavedly výuku ukrajinštiny ve farních školách. Větší náboženská tolerance umožnila praktikování římského katolicismu mezi Ukrajinci. Vznikla ukrajinská profesionální třída, která se mísila se spisovateli prchajícími před útlakem Ruské říše na východě. V polovině 19.století se objevilo politické úsilí, které prosazovalo spojení ukrajinsky mluvící Haliče s Bukovinou a Zakarpatím. Byla vytvořena jednotka národní gardy a začaly vycházet první ukrajinsky psané noviny. Vznikla řada spolků, které rozvíjely ukrajinskou literaturu, spolu s významnými spisovateli, jako byli Ivan Franko (1856-1916) a Lesja Ukrajinka (1871-1913). Ženské a mládežnické organizace přispívaly k dialogu a prosazovaly jak sociální, tak politické cíle, které posilovaly nacionalistické cítění.
Na začátku první světové války byly ukrajinské kulturní organizace zrušeny a národní osobnosti zatčeny, někteří z nich byli vyhnáni do Ruské říše. Když ruská vojska obsadila Halič, ukrajinský jazyk byl zakázán a instituce uzavřeny. Toto úsilí o rusifikaci se zvrátilo, když území znovu získali Rakušané. Po ruské revoluci v roce 1917 byla v Rusku ustanovena prozatímní vláda, která umožnila krátké období národního obrození na Ukrajině, jež zahrnovalo znovuzavedení tisku a kulturních spolků. Byl svolán Všeukrajinský národní kongres. Ten dal nově vzniklé Ústřední radě („Radě“) národní autoritu a zvolil Mychajla Hruševského do jejího čela. Usilovalo se o úplnou územní autonomii Ukrajiny. Není překvapením, že se vztahy s Ruskem zhoršily, když Ústřední rada odmítla uznat autoritu ruské prozatímní vlády nad Ukrajinou a následně vyhlásila Ukrajinskou národní republiku (UNR) s úplnou nezávislostí stanovenou na 22. ledna 1918. V této fázi první světová válka ještě neskončila a Ústřední rada zahájila samostatná mírová jednání s Německem a Rakousko-Uherskem, která vedla k podpisu Brestlitovské mírové smlouvy 9. února. Ruské síly ustoupily z Ukrajiny do dubna, kdy byla zahájena nová německo-rakouská ofenzíva.
Před kapitulací ústředních mocností byla v říjnu 1918 vyhlášena samostatná Západoukrajinská národní republika (ZUNR), která zahrnovala Halič, severní Bukovinu a Zakarpatí, což však vedlo k územnímu sporu a konfliktu s Poláky. Následný akt sjednocení obou ukrajinských států se ukázal jako obtížný, když Poláci dobyli Halič a donutili vedení ZUNR k exilu. Brzy poté byla v prosinci 1918 v Kyjevě obnovena UNR po německy podporovaném převratu, k němuž došlo v dubnu téhož roku. Nově vzniklá UNR však uprostřed chaosu ruské občanské války nedokázala zajistit kontrolu nad svým územím. Na ukrajinském území se do konfliktu zapojily jak rudé, tak bílé ruské síly. K nim se přidaly síly UNR a partyzánské skupiny shromážděné odděleně mezi rolníky, jejichž loajalita byla rozdělena na podporu buď rudých, nebo bílých sil, nebo na stranu samotné UNR.
Samotné síly UNR se na západě postavily Polákům, na severu rudým a na jihu bílým. Aby se s touto výzvou vyrovnaly, uchýlily se k partyzánské válce podobně jako jejich rolničtí krajané a byla zahájena jednání s polskou vládou Jozefa Pilsudského. Polsko-ukrajinské spojenectví bylo dosaženo v dubnu 1920, ale bylo nahrazeno následnou dohodou mezi Polskem a Sovětským Ruskem v březnu 1921, která uznávala pouze sovětskou Ukrajinu a Polsku umožňovala ponechat si Halič a západní Volyň. Krátká suverenita UNR (1918-1921) tím skončila. Její hlava, Symon Petljura, hledal útočiště v Polsku, kde byl chráněn před vydáním požadovaným Sovětským Ruskem. V roce 1924 se dostal do Paříže, kde založil ukrajinské noviny, ale nakonec byl v roce 1926 zavražděn ruskou tajnou službou Lidový komisariát pro vnitřní věci, v ruském překladu NKVD.
Ukrajinská socialistická sovětská republika byla poprvé vyhlášena bolševiky v prosinci 1917, aby čelila rostoucímu ukrajinskému nacionalismu. Tím vznikl paralelní vládní subjekt, který by v době stále probíhající občanské války zpochybnil UNR jakožto předsedající autoritu na Ukrajině. Ta nakonec skončila v roce 1922 vyhlášením Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), který se skládal z Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Zakavkazské sovětské federativní socialistické republiky (SFSR). Tím se správa Sovětské Ukrajiny a ostatních republik omezila na vnitřní záležitosti, zatímco pravomoc nad armádou, obchodem, dopravou a zahraničními vztahy byla postoupena Moskvě; v podstatě Sovětskému Rusku a Komunistické straně. Individuální právo na odtržení od SSSR se ukázalo jako klam. Je ironií, že na svém počátku byla Komunistická strana Ukrajiny etnicky pouze 7% ukrajinská, přičemž většinu tvořili ruští bolševici převážně z východních oblastí. Celkově vzato, s 80% ukrajinskou populací, byla podpora bolševismu skutečně velmi omezená.

Ve snaze dále potlačit nacionalistické nálady mezi neruskými etnickými skupinami začaly sovětské úřady zavádět programy podporující národní kulturní identitu. Znovu se objevily ukrajinské školy a literární publikace. Hnutí dalo hlas některým lidem, kteří prosazovali užší vztahy s Evropou. Tento proces ukrajinizace vyvolal v sovětském vedení určité obavy v době, kdy se Stalin stal dominantní postavou jako generální tajemník Komunistické strany, předseda Rady ministrů Sovětského svazu a nakonec se ve 30. letech 20. století stal diktátorem. Došlo k hlubokému zvratu v pokroku dosaženém směrem k národní sebeidentitě, který byl nahrazen programem, který jej měl zcela zvrátit. V roce 1928 byl zaveden pětiletý hospodářský plán, který kolektivizoval zemědělskou půdu, zrušil soukromé vlastnictví půdy a vynutil rekvírování obilí pro zásobování ruských měst. V letech 1931-33 vedl program ke smrti milionů Ukrajinců. Tuto tragédii brzy vystřídal Stalinův Velký teror, který vyústil v vraždy nebo vyhnanství statisíců ukrajinských profesionálních, náboženských, vojenských a akademických osobností na konci 30. let 20. století před vypuknutím druhé světové války.
Boj za národní identitu probíhal již téměř 250 let a tato myšlenka se dokázala udržet navzdory útlaku ze strany Ruského impéria. V západní Ukrajině v rámci Rakousko-Uherska se jí do značné míry dovolilo projevit, což jí zajistilo dostatečnou přítomnost v boji proti hrůzám, které měly nastat v první polovině 20. století a poté pokračovat po zbytek sovětské éry. Současně s tímexistovala vrozená schopnost občanů národa, historicky jeho převážně rolníků, nést standard národnosti samostatně, v případě potřeby vzdorovat útlaku ozbrojeným povstáním nebo vytvořením neúprosné podzemní partyzánské sítě.
Tak je to i v současnosti. Partyzánská válka je hluboce zakořeněna v psychice národa, takže reakce na agresi je spontánní a okamžitá. Podpora ukrajinského nacionalismu v současném konfliktu s Ruskem nabyla mnoha podob, ale nezahrnovala neonacismus takového druhu, jaký Rusko projevilo ve svých vlastních řadách a ve své společnosti. Ukrajinští partyzáni nyní operují v rusky kontrolovaných oblastech Ukrajiny, útočí na vojenské základny na Krymu a v Donbasu, identifikují ruské cíle pro dělostřelecké a raketové útoky, narušují železniční spojení a vraždí vojenské a vládní činitele. Výcvik nových civilních rekrutů ukrajinskou armádou a polovojenskými skupinami probíhá po celou dobu osmileté války s rusky podporovanými separatisty na východě Ukrajiny. Pokračuje a bude pokračovat, dokud bude Rusko pokračovat ve své agresivní válce a připomíná okupantům, že na této zemi nemohou bezpečně spát.
Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2023. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.