Mezi významnými ruskými představiteli existuje velmi konzistentní vzorec rétorické atmosféry, která propaguje myšlenku, že jsou ohroženi zásahem hříšného Západu s jeho demokratickými ideály na jejich hranici. Tato rétorika nebyla cizí ani Otto von Bismarckovi před 150 lety, když naříkal nad tím, že musí konfrontovat Rusy s jejich „nepředvídatelnou hloupostí“. Toto sdělení je však z velké části, ne-li zcela, určeno pro konzumaci ruským obyvatelstvem, které bohužel buď věří nesmyslům chrleným státními médii, nebo je nuceno jednoduše táhnout za lano, jak to dělá po staletí. Putin využil podtónu ruského nacionalismu, který spojoval s duchovní vírou národa, aby připomněl jeho historický boj, naposledy proti nacistickému Německu. Současným bojem, jak si Putin přeje, aby ho Rusko vnímalo, je zachránit se před Ukrajinou, dosud neznámou baštou neonacismu, kterou zřejmě znal jen on a která se také rozhodla spojit se Západem a jeho předpokládanou všudypřítomnou dekadenci. Pronikavý a hněvivý projev má zakrýt absurditu sdělení, ale pro ty, kdo chápou jeho záměr, nedosahuje cíle.
Putinův skutečný cíl byl samozřejmě mnohem jednodušší. Preferoval by souvislý pozemní koridor pro Rusko přes východní Ukrajinu, který by ji spojoval s Krymem, aby si udržel strategické vojenské místo, které zahrnuje významnou námořní základnu s přístupem ke Středozemnímu moři. Jeho problém se točí kolem skutečnosti, že v cestě stojí suverénní stát Ukrajina. Tentýž stát je také, slovy Zbigniewa Brzezinského, „důležitým prostorem na euroasijské šachovnici“, který musí Putin obsadit, aby si udržel určitou autoritu na obou stranách. Probíhá dlouhodobé úsilí o rusifikaci východní části Ukrajiny, zejména podporou ruské migrace do tohoto prostoru a v posledním desetiletí i vznikem separatistického hnutí, které se nyní magicky stalo pro Putina slavnou událostí.
Ve své úvodní rétorické salvě před vypuknutím války proti Ukrajině Putin prohlásil toto:
„Navzdory tomu všemu jsme se v prosinci 2021 opět pokusili dohodnout se se Spojenými státy a jejich spojenci na principech zajištění bezpečnosti v Evropě a na nerozšiřování NATO. Všechno bylo marné. Postoj USA se nezměnil. Nepovažovali za nutné vyjednávat s Ruskem o této pro nás důležité otázce, nadále sledovali své vlastní cíle a ignorovali naše zájmy.“
Putin přeformuloval situaci ve východní Evropě tak, že nezohledňuje neochotu zemí staré Varšavské smlouvy znovu vstoupit do ruské sféry represe, která by ohrozila jejich suverenitu, sebeurčení a národní blahobyt. Velmi viditelné brutální potlačování svobodné vůle v několika zemích Varšavské smlouvy během sovětské éry, jejich naprostý ekonomický úpadek a omezení kulturního projevu po čtyři desetiletí jsou zakořeněny v jejich národní paměti. Nešlo o to, že by se NATO těmto národům vnucovalo; spíše to byla možnost zajistit si strategickou obrannou alianci proti možnosti stát se obětí dalšího ruského autoritářského režimu, která je přivedla k připojení se k seznamu členů NATO. Rusko proklamované role oběti by neměla mít přednost před blahobytem sousedních národů. Pro připomenutí, NATO zůstává obrannou organizací a není na Rusku, aby rozhodovalo o tom, který suverénní stát se k organizaci připojí.

Putinův bezprostřednější důvod pro zahájení útoku na Ukrajinu zněl takto:
„Ohledně situace na Donbasu. Vidíme, že síly, které v roce 2014 provedly na Ukrajině převrat, chopily se moci a drží ji pomocí fingovaných volebních postupů, se vzdaly mírového urovnání konfliktu. Osm let, osm dlouhých let jsme dělali vše pro to, abychom situaci vyřešili mírovými, politickými prostředky. Všechno bylo marné.“
„Převrat“ z roku 2014, o kterém Putin opakovaně hovoří, byl ve skutečnosti rozhodnutím ukrajinského parlamentu vyhlásit nové prezidentské volby, když se předchozí proruský prezident Viktor Janukovyč rozhodl opustit svůj post a uprchnout do Ruska v době protestu Euromajdan. Je ironií, že protest byl vyprovokován Janukovyčem, který porušil svůj volební slib o vstupu do Evropské unie (EU) poté, co byl povolán na schůzku s Putinem, na které dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout.
„Síly“, které provedly „převrat“, měly pravděpodobně co do činění se Spojenými státy a jejich zapojením do poskytování podpory demokratickým institucím, včetně poradenství ohledně řádného průběhu volebního procesu. Na rozdíl od toho, co bylo zřejmé z ruské strany, nedocházelo k žádnému financování politických stran ze strany USA ani k žádnému vměšování se do procedurálních aspektů voleb. Její agenti infiltrovali ukrajinské vládní úřady během předchozí administrativy a proruská Strana regionů na Ukrajině získala ruskou podporu ve své volební kampani. Nové volby v roce 2014, které mezinárodní pozorovatelé označili za spravedlivé, Rusku odepřely jeho preferovaného kandidáta a dosadily Petra Porošenka na post prezidenta Ukrajiny. Poté podepsal dohodu o přidružení k EU a v dalších spravedlivě provedených volbách ho v roce 2019 nahradil Volodymyr Zelenskyj. Krátce
po prezidentských volbách v roce 2014 se na Krym rychle přesunuly ruští paramilitární agenti a vypukly „spontánní“ dobře zorganizované proruské protesty. Administrativní budovy byly obsazeny, což by se dnes dalo skutečně nazvat převratem a vyvrcholilo nelegitimní anexí území Ruskem. Podobný proces proběhl na východě Ukrajiny, což vedlo ke vzniku samozvaných nezávislých Doněcké a Luhanské lidové republiky. Putin tak silou dosáhl toho, čeho nemohl politickými machinacemi. O tyto separatistické regiony došlo vleklým ozbrojeným konfliktem, přičemž Ukrajina se snažila udržet si kontrolu.
Putinův nářek nad „osmi dlouhými lety“ osobního boje, v němž se „pokoušelo o vše, co bylo možné, aby se situace vyřešila mírovými, politickými prostředky“, se ve skutečnosti rovnal separatistickým (tj. ruským) požadavkům, aby se Ukrajina vzdala své suverenity nad jejich „republikami“ tím, že by jim udělila „zvláštní status“. Taková legislativa by Rusku poskytla právo veta nad zahraniční politikou Ukrajiny a v konečném důsledku by nezaručila budoucí pokus o odtržení. S koncem roku 2021 klesala i Zelenského důvěra v ruské záměry, což vedlo k opuštění Minské dohody II. Nyní bylo na Putinovi, aby podnikl definitivní vojenskou akci, aby nakonec zajistil to, co chtěl.
Putin nyní překvapivě využívá autoritu Charty Organizace spojených národů (OSN) k zahájení své „speciální vojenské operace“:
„V tomto ohledu, v souladu s článkem 51 části 7 Charty OSN, se souhlasem Rady federace Ruska a v souladu se smlouvami o přátelství a vzájemné pomoci ratifikovanými Dumou 22. února s Doněckou lidovou republikou a Luhanskou lidovou republikou, jsem se rozhodl zahájit speciální vojenskou operaci.“
Poté, co se Putin nejprve pokusil legitimizovat vyhlášení dvou separatistických nezávislých republik, které byly v očích OSN stále považovány za součást suverénního území Ukrajiny, vytvořil dojem „převratu“ způsobeného zahraničním vlivem a pod touto záminkou s využitím autority Charty OSN provedl invazi do suverénního státu. Drzost této úrovně „gaslightingu“ mohla vyvolat pouze celosvětovou nedůvěru, což se jí, s výjimkou několika podobně smýšlejících autoritářských režimů, také podařilo.
Putin na závěr jasně uvádí, že jeho deklarovaným cílem je usilovat o demilitarizaci a denacifikaci národa, který nikdy nepředstavoval hrozbu pro Rusko a jehož demokraticky zvolenou vládu vede ukrajinský Žid, jehož rodinní příslušníci se stali oběťmi holocaustu:
„Účelem této operace je chránit lidi, kteří již osm let čelí ponížení a genocidě páchané kyjevským režimem.“ ... „Za tímto účelem se budeme snažit o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny a také postavit před soud ty, kteří se dopustili četných krvavých zločinů proti civilistům, včetně občanů Ruské federace.“
Je těžké pochopit, co Putin myslí „ponížením“, když separatisté na Donbasu, podporovaní ruskými paramilitárními elementy od roku 2014, vedou ozbrojenou kampaň v rozporu s Minskou dohodou II. Tvrzení o „genocidě“ spáchané Ukrajinou na etnických Rusech je samozřejmě neopodstatněné, ačkoliv skutečně poukazuje na rozsah zvěrstev, která následně spáchaly ruské vojenské a polovojenské síly, zejména po jejich invazi na Ukrajinu v roce 2022. Představa, že Rusko s jadernými zbraněmi se cítilo nuceno „demilitarizovat“ Ukrajinu, která se svého jaderného arzenálu vzdala v Budapešťském memorandu z roku 1994, je obzvláště zesměšňující, a to i bez zohlednění relativní velikosti konvenčních zbraní mezi oběma zeměmi.
Nacionalistické cítění na Ukrajině přetrvává již od dob Ruského impéria a většího impulsu se mu dostalo během sovětské éry, kdy zavedené partyzánské hnutí reagovalo na stalinskou genocidu Ukrajiny ve 30. letech 20. století. Prvky tohoto hnutí nadále bojovaly proti ruskému vlivu na Ukrajině po celé 20. století až do 21. století. Ukrajinští ultranacionalisté v současnosti tvoří asi 2 % populace. Do popředí se dostali od roku 2014, opět v reakci na ruské zastrašování, z nichž nejvýznamnější je prapor Azov, který se v loňském roce bránil ruskému obléhání Mariupolu.
Rusové dlouhodobě vyprávějí příběh o snaze dehumanizovat Ukrajince tím, že je označují za nacisty v souvislosti s jejich odporem k sovětskému režimu v průběhu světové války i po ní. Zkreslování historie ruskou propagandou nikdy neuznává Stalinovo spojenectví s Hitlerem na začátku války a jeho účast na invazi do Polska, ani neuznává, že Ukrajina utrpěla největší tíhu nacistické invaze do Sovětského svazu a ztratila více obyvatel než kterýkoli jiný národ.
Pro Putina by bylo nejlepší, kdyby se rozhlédl a rozpoznal mnohem větší ultranacionalistickou přítomnost ve svém vlastním podniku. Někteří z nich se skutečně označují za nacisty. Ruská paramilitární skupina Rusič byla formálně založena v Petrohradu v roce 2014 a v letech 2014-15 se účastnila ozbrojených aktivit na Donbasu. Ruské imperiální hnutí, založené rovněž v Petrohradu v roce 2002, poskytovalo paramilitární výcvik neonacistům a stoupencům nadřazenosti bílé rasy v Evropě. USA jej označily za „globální teroristickou organizaci“. Členové jeho Imperial Legion byli v letech 2014-15 také zasazeni do Donbasu. Wagnerova skupina je ruská soukromá žoldnéřská společnost založená samozvanými nacisty Alexejem Milčakovem a Janem Petrovským a financovaná ruským oligarchou Jevgenijem Prigožinem. Zdá se, že tato skupina nemá žádnou deklarovanou ideologii; spíše se jedná o zločinecký subjekt s pravicově extremistickými tendencemi, který je vyzbrojen a výcvikovým zařízením poskytováno ruským ministerstvem obrany. Ve skutečnosti bylo 80 % jejích vojáků na Ukrajině rekrutováno z věznic. Po celém světě se angažuje ve smluvních službách, převážně s africkými a latinskoamerickými vládními klienty, a jako skutečná vojenská jednotka působí v Sýrii i na Ukrajině. Ministerstvo financí USA ji nyní řádně označilo za „nadnárodní zločineckou organizaci“, která páchá zvěrstva všude, kde je nasazena.
Bývalý ruský prezident (2008-12) a premiér Dmitrij Medveděv, který je od roku 2020 místopředsedou Bezpečnostní rady Ruska, je opět považován za kandidáta na prezidenta, pokud by Putin omylem spadnul z balkonu. Díky svému barvitému jazyku, dezinformované rétorice a v konečném důsledku i karikatuře ruského šovinismu se jistě řadí mezi nejzábavnější částice v Putinově bezprostředním okolí. Jeden z jeho pozoruhodnějších internetových projevů přirovnal válku na Ukrajině k posvátné bitvě se Satanem a všem, kteří se rozhodli přečíst si jeho poselství, připomněl, že „Kyjev je velké maloruské město v Ruské říši, kde lidé vždy mysleli a mluvili rusky.“ Ve svém nedávném vánočním poselství označuje Ukrajince za „šílené nacistické narkomany“.

Tato prohlášení nepotřebují mnoho vysvětlení, protože jsou tak zjevně absurdní, ale poukazují na společné téma současné ruské rétoriky, a to je vnímat Ukrajince jako „Malorusy“, jaksi méněcenné bytosti, rolnický rod, který mluví zbastarděnou formou ruského jazyka. Ve skutečnosti se z etnolingvistického hlediska území Ukrajiny nacházelo v původním geografickém jádru slovanské vlasti, které se rozkládalo od dnešního středního a východního Polska, jižního Běloruska až po severozápadní Ukrajinu, nikoli v Rusku. Medveděvův pohled na ruské dějiny, jak jej Putin nastínil ve své eseji na toto téma v létě 2021, je zakořeněn v přesvědčení, že se jednoduše vyvinuly z regionu s původním centrem v Kyjevě a byly v 13. století donuceny přesunout se na sever mongolskou invazí té doby. Ukrajinské dějiny ve skutečnosti zůstaly tam, kde byly, a stále jsou, a v následujících stoletích se dále vyvíjely do své současné podoby. Svou identitu jako národ nezískaly jako území okupované „Malorusy“, jak se Ruská říše rozhodla Ukrajince označovat, ale prostřednictvím dlouhé historie boje proti tyranii. Proces pokusů o rusifikaci Ukrajiny v něco, čím není, probíhající od 18. století, se setkal s neúspěchem. Pokud existuje národ, který si zaslouží ponižování, je to Rusko, protože porušilo zákony občanské společnosti a pouta lidské slušnosti.
Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2023. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.