Zločin a trest (1. část)

Evropská unie (EU) nedávno prohlásila Rusko za stát sponzorující teror. Zločin proti lidskosti, ačkoli je všem zjevný, příliš často není všeobecně odsouzen. Postranní, méně čestné úmysly mu umožňují pokračovat, zatímco globální společenství zůstává paralyzováno ekonomickými, geopolitickými a právními úvahami. Ruská invaze na Ukrajinu je takovým zločinem. Přijetí současného stavu věcí zřejmě normalizuje chování pachatele a poskytuje určité ospravedlnění pro trestný čin. Představa, že existuje sebemenší tolerance pro do očí bijící zločinnost, samozřejmě zůstává za hranicí přijatelnosti. Nakonec trpí ti, kdo jsou poškozeni, ti, kteří zločin přežili. Ztráty na životech nelze překonat. Únosy dětí zůstávají trestuhodné a neodpustitelné.

Zničen bytový dům v Borodyance.

Nenávist bude nyní přetrvávat po generace, a to více než dříve. Nelze popřít vůli Ukrajiny pokračovat v odporu a obnovit způsob života založený na její historii, kultuře a víře. Zůstávají jen materiální ztráty – ty prvky života, které umožňují obnovení občanské společnosti v zemi, která si prostě přála pokračovat ve své existenci v evropském společenství, v němž cítila budoucnost.

Zda se Rusko se svým současným režimem rozhodne vrátit do globálního společenství jako čestný a dobře míněný účastník globálních záležitostí, nebo bude i nadále považováno za vyvrhele, zůstává do značné míry na rozmaru jednoho jednotlivce. V současné době se zdá, že není schopno ustoupit od kurzu, na který osudově zavázalo svůj národ. Zatímco se zločin dále odehrává, v poslední době se diskutovalo o řadě důležitých otázek týkajících se pozadí současného konfliktu a nezbytných reparací, které si zaslouží přezkoumání, aby se začal nastavovat směr k jeho řešení.

Vina

Hlavním trestným činem, pro který zde neexistuje žádné přijatelné ospravedlnění, je invaze na Ukrajinu, suverénní stát, dominantním regionálním autokratickým režimem, Ruskem. Stačí se odvolat na tuto jednotlivou otázku, aby argument obstál.

Rusko třikrát podepsalo dohody, v nichž vyznávalo respekt k suverénním právům jednotlivých států existovat v míru v rámci svých stanovených hranic. První z nich byla Charta Organizace spojených národů v roce 1945. Druhou zahrnovaly Bělověžské dohody v roce 1991, kterými bylo založeno Společenství nezávislých států, jež nahradilo Svaz sovětských socialistických republik (SSSR). Poslední bylo Budapešťské memorandum z roku 1994, které zahrnovalo přistoupení Ukrajiny ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Ukrajina splnila svůj slib odstranit všechny jaderné zbraně ze svého území se zárukami zachování svých hranic, nezávislosti a suverenity ze strany Ruské federace, Spojených států a Spojeného království. V Zakládajícím aktu NATO-Rusko z roku 1997 se Rusko opět zavázalo, že nebude ohrožovat žádný stát NATO ani stát mimo NATO, ačkoli v roce 2004 se vměšovalo do ukrajinského volebního procesu, což vedlo k oranžové revoluci , a v roce 2007 se účastnilo kybernetických útoků na Estonsko. V roce 2008 provedlo invazi do Gruzie a v roce 2014 anektovalo Krym. Vysoce sporné referendum na Krymu vyústilo v absurdní výsledky, jaké lze pozorovat pouze u ruských prezidentských voleb. Jak je u Ruska zvykem, následovala nelegitimní anexe Krymu.

Brutální chování ruských okupantů na Ukrajině bylo takové, že si vyžádalo trestní stíhání za válečné zločiny, kterých je několik – masivní vysídlování obyvatelstva, nucené deportace, bezohledné bombardování civilních zařízení, úmyslné cílení zdravotnických zařízení a energetické infrastruktury, mučení, masové popravy, znásilnění, únosy dětí, konfiskace přírodních zdrojů a krádež osobního majetku. Toto je hanebné chování nehodné žádného národa, který se prohlašuje za civilizovaný, a rozhodně ne takového, který se snaží ospravedlnit invazi.

Škola zničená ruskými raketami v Charkově.

Přestože Vladimir Putin prohlásil, že Rusko akceptovalo geopolitické reality, které nastaly po rozpadu SSSR, že nebude okupovat Ukrajinu a že respektuje ukrajinskou suverenitu, jeho úmysly prokázaly opak. Rozdíl mezi tím, co Putin říká, a tím, co Putin dělá, se znovu dokonale ukázal anexí Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti na Ukrajině, podobně jako to udělal s Krymem.

debata o tom, zda by Západ, a zejména Spojené státy, měly nést odpovědnost za řetězec událostí vedoucích k této katastrofě. Nutkání přiznat si vinu se shoduje s dříve vyjádřeným pocitem Ruska, že NATO zasáhlo na jeho hranice a že to bylo považováno za hrozbu pro jeho bezpečnost. Většina východoevropských zemí spolu s pobaltskými zeměmi Estonskem, Lotyšskem a Litvou se jistě stala členy NATO z důvodů týkajících se jejich vlastní bezpečnosti. Obavy se objevily ohledně reakce Moskvy na tuto skutečnost. Někteří odborníci citovali George Kennana, amerického diplomata, který na konci 40. let 20. století prosazoval politiku omezování expanzivních záměrů SSSR, jež vedly k přijetí Trumanovy doktríny. Je zajímavé, že Kennan později varoval, že rozšíření přítomnosti NATO až k hranicím Ruska by bylo chybou.

Švédsko a Finsko , druhé jmenované s 1350kilometrovou hranicí s Ruskem, které slibují vstup do NATO , však v Rusku zřejmě sotva zvedly obočí . A co argument ohledně zásahu NATO? Zdá se, že tento argument vybledl jako další neúspěšný pokus o ospravedlnění nelegitimní války. Jasné je zde opačné tvrzení, že je touha sousedních suverénních států odmítnout zastrašování ze strany stále autoritářštějšího a agresivnějšího režimu.

Polsko, Maďarsko a Česká republika byly prvními zeměmi východního bloku, které vstoupily do NATO v roce 1999. Bulharsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko byly přijaty v roce 2004, stejně jako Estonsko, Lotyšsko a Litva. Rusko si uvědomilo tuto tíživou situaci a vydalo svým předchozím členským státům Varšavské smlouvy varování před takovým krokem, ale všem bylo zřejmé, že větší integrace s Evropou je žádoucí vzhledem k minulým zkušenostem s dominantním Ruskem a hrozbě, kterou by stále mohlo představovat. V tomto případě nedošlo k žádnému nátlaku ze strany NATO. Rusko během studené války strávilo více času a energie prováděním vojenských nebo policejních operací proti svým vlastním členům Varšavské smlouvy než jinde. Putin, místo aby tuto měnící se dynamiku považoval za důvod k přehodnocení místa Ruska v evropském společenství, přitvrdil svůj postoj , když v roce 2004 viděl, jak se ukrajinské nálady přiklánějí k Západu a demokratizaci.

Ruské vměšování do ukrajinských politických a vládních záležitostí bylo v době prezidentských voleb v roce 2004 hluboce zakořeněné. Proruský kandidát Viktor Janukovyč a jeho Strana regionů byly jedním z takových způsobů vlivu. Janukovyč byl obviněn z volebních podvodů, které vedly k celonárodním protestům známým jako Oranžová revoluce. To vedlo k druhým volbám, v nichž se prezidentem stal jeho soupeř Viktor Juščenko. Juščenko se během kampaně otrávil dioxiny , což byla událost, která byla, ačkoli nebyla prokázána, připisována Putinovi . Zvyk otrav však nadále zůstává jednou z preferovaných metod atentátu Putinovým režimem .

Spojené státy se v té době zasazovaly o demokratické změny, ale nijak se nepodílely na financování opozice , která stála proti proruské frakci. Prostřednictvím sponzorství Americké agentury pro mezinárodní rozvoj a Národní nadace pro demokracii v průběhu několika let financovaly studium demokratických procesů, nezávislých médií, provádění svobodných a spravedlivých voleb a monitorování voleb. Dělaly tak ve spolupráci s agenturami v EU. Podpora byla zcela nestranická.

Americké vměšování do ukrajinské politické scény se následně projevilo v roce 2005, kdy Strana regionů najala Paula Manaforta jako politického konzultanta. Manafort se později objevil jako manažer kampaně Donalda Trumpa v prezidentské kandidatuře. V roli lobbisty proruské politické frakce na Ukrajině byl pověřen úkolem proměnit Janukovyčův obraz v image falešného prozápadního demokratického reformátora. Do té doby se ruští agenti tajných služeb etablovali v různých ukrajinských vládních institucích s jasným úmyslem ovlivňovat proruské nálady.

Strana regionů, která byla v té době rovněž uznávána pro svou proruskou příslušnost, byla obviňována z toho, že se stala „rájem pro doněcké mafiány a oligarchy“, což je typický postup na ruské politické scéně po celou dobu Putinovy ​​vlády. Manafort následně zorganizoval pomlouvačnou kampaň proti Julii Tymošenkové, vůdkyni opozice, v prezidentských volbách v roce 2010, a obvinil její stranu z podněcování antisemitismu a spáchání vraždy. Politicky motivované odsouzení Tymošenkové za zneužití moci a zpronevěru navíc vedlo k sedmiletému trestu odnětí svobody. Evropský soud pro lidská práva následně rozhodl, že její zatčení a odsouzení byly nezákonné. Janukovyč vyhrál prezidentské volby v roce 2010 na platformě, která prosazovala vstup do EU.

Janukovyčovo prezidentství bylo známé jeho osobními excesy, popíráním Stalinovy ​​genocidy na Ukrajině ve 30. letech a nakonec i jeho nepodepsáním asociační dohody s EU v roce 2013. Ačkoli ta nabízela značné obchodní výhody se západní Evropou, včetně přístupu k soudům a bankovním systémům, byla pro Putina nepřijatelná, a proto pro Janukovyče neudržitelná. Následoval protest Euromajdan neboli „Revoluce důstojnosti“, jak se později nazýval. Janukovyč uprchl ze země do Ruska a ukrajinský parlament vyhlásil nové prezidentské volby, jak to zaručuje jeho ústava.

Putin se samozřejmě cítil oprávněn prohlásit tuto záležitost za převrat a během dvou dnů probíhaly proruské demonstrace, Krym byl napaden neoficiálními uniformovanými ruskými jednotkami a vládní budovy byly obsazeny. Podobný proces se odehrál v Donbasu na východě Ukrajiny během několika měsíců; tentokrát s Ruskem financovanými separatistickými silami podporovanými ruskými jednotkami v čele úsilí. Tyto události odrážejí úmyslné vměšování Ruska v průběhu času, dlouho před Putinovým deklarovaným „převratem“.

Možná je načase, aby Rusko přehodnotilo své místo ve světovém dění a přestalo se pokoušet znovu prožívat minulou slávu nebo poslouchat autokratické vůdce, kteří slibují slávu, která patřila minulým staletím. Ruská autokracie, ponechaná bez pouta a bez odpovědnosti, bude pokračovat ve svém mezinárodním násilnictví se svou známou samolibou rétorikou. Musí být nucena k odpovědnosti za své ohavné prohřešky, stejně jako každý zločinec. Možná pak tato konkrétní lekce historie konečně dosáhne svého chvíle.



Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2022. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.


3 myšlenky k článku „Zločin a trest (1. část)“

  1. Další skvělý příspěvek! Stíhání Ruska za válečné zločiny bude zkouškou odhodlání západních demokracií. A na rozdíl od minulosti (Norimberk) si nemůžeme dovolit čekat, až Rusko tuto válku prohraje (což prohraje), než začne nějaká forma stíhání.

  2. Dobře napsané a wow, hodně jsem se naučil/a!
    Děkuji.

  3. Velmi obsáhlý blog. Bylo snadné ho číst, pochopit a pochopit rozsah ruského chování! Díky.

Komentáře jsou uzavřeny.