Etnické nepřátelství v Ruské federaci vůči Kremlu

„Pamatujte si má slova: Rusko zmizí, až vyjde ukrajinské slunce“ – Džochar Dudajev, revoluční vůdce a prezident Čečenské republiky Ičkerija (1991–1996)

Džochar Dudajev byl zabit v dubnu 1996 ruským raketovým útokem, jehož cílem bylo jeho místo pobytu. O čtyři měsíce později skončila první čečenská válka (1994–1996) podpisem Chasavjurtských dohod poté, co čečenští bojovníci vytlačili ruské jednotky z jejich hlavního města Grozného. Čečensko bylo první republikou, která se po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 střetla s Kremlem. Čečenci odmítli zůstat součástí státu, který je dlouho utlačoval. Za carské i sovětské vlády masové deportace a represe narušily jejich vlast a etnickou identitu v naději, že se potlačí oživení jakéhokoli nacionalistického sentimentu. V roce 1999 brutální vojenská kampaň zahájená tehdejším premiérem Vladimirem Putinem zničila čečenské naděje na suverenitu v druhé čečenské válce (1999–2009). Groznyj byl srovnán se zemí nevybíravým leteckým bombardováním, údery balistickými raketami a nepřetržitým dělostřeleckým obléháním hlavního města, při čemž zahynulo na 8 000 civilistů. Kampaň posílila Putinovu pozici v Moskvě a pomohla zajistit jeho vzestup lidem k prakticky nespornému prezidentskému úřadu.

Džochar Dudajev, čečenský revolucionář a prezident Čečenské republiky Ičkerija (1991 – 1996) Foto:

Otázky etnické identity a suverenity však zůstaly nevyřešeny nejen v Čečensku, ale i mezi několika početnými domorodými komunitami po celé zemi, kterou nazýváme Rusko. Tato záležitost se vařila příliš dlouho a nyní, když Putinova přesahující moc na Ukrajině ohrožuje ruskou ekonomiku a vojenskou porážku, a možná dokonce předznamenává jeho kolaps, došlo k obnovenému oživení podobných aspirací na nezávislost. Historické kořeny zde hluboce ovlivňují eskalaci nenávisti vůči Kremlu, která se objevila v důsledku ruské války na Ukrajině, a zaslouží si určité rozpracování.

Stručná historie ruského imperialismu                                                                             
Expanze carského Ruska z jeho původního místa, Velkého knížectví Moskevského, začala na sever ve druhé polovině 15. století a rozprostírala se až k arktickému pobřeží dnešního evropského Ruska. V polovině 16. století zahrnoval jeho imperiální pochod invazi do Kazaňského a Astrachaňského chanátu na jihu. Toto rozsáhlé území se vyvinulo do dnešních republik Tatarstán, Baškortostán, Čuvaš, Mordova, Udmurtsko, Kalmykie a Mari El. Brzy poté byly Uralské pohoří překročeny na Sibiř, kde byl Sibiřský chanát poražen. Tichomořského pobřeží bylo konečně dosaženo v roce 1639. Expanze na jih do střední Asie pokračovala v 18. a 19. století spolu s dobýváním horských kmenů severního Kavkazu, kde se nyní nacházejí republiky Čečensko, Dagestán, Ingušsko, Adygea, Kabardino-Balkarsko, Karačajsko-Čerkesko a Severní Osetie-Alánie. Dále na jih byla území dnešních států Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu získána od Osmanské a Perské říše prostřednictvím dobývání a diplomacie. Velké množství etnik obývajících rozsáhlou eurasijskou pevninu bylo v rychlém sledu shromážděno do lůna nové Ruské říše a podrobeno procesu rusifikace s omezeními kladenými na jejich četné kultury a náboženství. Tento proces se později zintenzivnil v Sovětském Rusku 20. století za Stalinova režimu s jeho nechvalně známou formou brutalismu, která v některých regionech rovnala naprosté genocidě. Tato zjizvená historie nyní podtrhuje pocity potomků generační tragédie.

Administrativní mapa Ruské federace zobrazující územní rozmanitost etnických menšin na celém území, často označovaném jednoduše jako Rusko. Zdroj grafiky: Porcupen

Vznik Ruské federace                                                                                  
Sovětský svaz byl formálně prohlášen za rozpuštěný v prosinci 1991. V tomto bezprostředním období, před a krátce po vyhlášení, jeho 15 hlavních republik vyhlásilo svou nezávislost a ustanovilo je nově vzniklými státy Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Estonsko, Gruzie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Lotyšsko, Litva, Moldavsko, Rusko, Tádžikistán, Turkmenistán, Ukrajina a Uzbekistán. Každá z nich nyní existuje jako samostatný člen Organizace spojených národů. Po těchto odtrženích zůstalo Rusku samotnému značnou pevninskou masu o rozloze více než 17 000 000 kilometrů čtverečních (6 600 000 mil čtverečních) rozkládající se v 11 časových pásmech. To, co běžně označujeme jako „Rusko“, je však výstižnější nazývat Ruskou federací, protože obsahuje 88 federálně spravovaných států, které existují od svého vzniku v roce 1991. Kreml s výhodou považuje oba názvy za zaměnitelné, ale tím vzniká dojem, že celou pevninu obývají etničtí Rusové nebo alespoň homogenizovaná verze etnických Rusů a neruské menšiny žijící společně v nesporné harmonii. To není tento případ.

Sčítání lidu z roku 2021 zjistilo, že etničtí Rusové tvoří 72 % celkové populace Ruské federace. Z nich asi 80 % žije na evropské straně Ruské federace, západně od Uralu, zatímco zbytek je rozptýlen po zbývajících zhruba 75 % pevniny, která tvoří asijskou stranu. Přibližně 40 milionů občanů se považuje za součást samostatné neruské etnické skupiny, z nichž 40 je uznáváno Kremlem. Tyto neruské menšiny tvoří asi 28 % současné ruské populace, která čítá 143 258 559 obyvatel . Zhruba polovina zbývající neruské populace jsou muslimové, což představuje více než 25 milionů lidí, což je největší taková komunita v Evropě. Nejhustší populace žije v oblasti severního Kavkazu v republikách, jako je Dagestán, Čečensko a Ingušsko, a ještě větší počet obyvatel obývá distální Povolží, zejména Tatarstán a Baškortostán. Tataři jsou největší neruskou etnickou skupinou s populací přibližně 4,71 milionu lidí, zatímco další čtyři ze 195 etnických skupin v Ruské federaci mají populaci přesahující milion lidí. Je zajímavé, že sčítání lidu z roku 2021 zaznamenalo téměř 5,1% pokles etnické ruské populace za předchozí desetiletí, zatímco počet obyvatel v převážně muslimských regionech neúměrně vzrostl, jako v případě Čečenska, kde současná populace přesahuje 1,6 milionu obyvatel se za stejné období zvýšila o 17,1 %

Uralské pohoří odděluje evropské Rusko na západě a asijské Rusko na východě. 

Z 88 federálních států Ruské federace je 21 označených jako „autonomní“ republiky, které reprezentují relativní většinu konkrétního domorodého etnického obyvatelstva obývajícího svou tradiční vlast, podobně jako si lze představit koloniální území. Každé z nich byla povolena ústava, která zůstala podřízena Ústavě Ruské federace. Každé z nich bylo uděleno používání vlastního úředního jazyka pro místní administrativní záležitosti, ačkoli ruština zůstala úředním státním jazykem používaným pro všechny federální administrativní a právní záležitosti. Vysoce centralizovaná nadřazená autorita zůstala v Moskvě. Jednotlivým republikám nebylo dovoleno odtrhnout se a otázky týkající se vnitřní bezpečnosti, zahraniční politiky, národní obrany a měny spadaly pod jurisdikci Kremlu.

Putinova zásadní chyba
Postupem času přísnější omezení, která omezovala politickou nezávislost republik. Během většiny sovětské administrativy (1922-1991) Kreml zajišťoval pečlivé prověřování regionálního vedení z hlediska loajálních stoupenců režimu mezi etnickými menšinami, aby si zachoval plynulé rozšíření své moci po celé zemi. Za Putina a zejména od invaze na Ukrajinu v roce 2022 následovaly další kremelské represe s cílem potlačit disent a vynutit brannou povinnost mezi menšinovými etnickými komunitami. Místní autonomie upadala a místní kultury byly opět potlačeny probouzejícím se pocitem návratu marginalizace připomínajícím stalinistické časy. Metody branné povinnosti neúměrně verbovaly osoby neruského původu, což postihlo především ty, kteří obývali kavkazskou a asijskou část Ruské federace, spíše než evropské území západně od Uralu. Etničtí Rusové žijící v Moskvě a Petrohradu a jejich bezprostředním okolí, kde žije zhruba 12 % populace Ruské federace, měli pocit, že Putinova „speciální vojenská operace“ je vzdálený konflikt, který pravděpodobně neovlivní jejich životní styl.

Aby toho nebylo málo, Putin se důrazně zaměřil na vytvoření nové národní identity s důrazem na slovanské dědictví etnických Rusů a znovuzavedení dávno opuštěné duchovní minulosti Ruska, zakořeněné v ruské pravoslavné církvi. Kulturám a náboženstvím chudých etnických menšin , zatímco jejich území jsou nadále využívána pro těžbu ropy, plynu a nerostných surovin a zanechávají po sobě bez náhrady. Opět se stali koloniálními obyvateli obnoveného imperiálního panství. Regionální zastoupení v parlamentu bylo zbaveno moci kvůli údajné efektivitě při správě legislativy v Ruské federaci a zajištění její soudržnosti pod centralizovanou autoritou. Tím byl porušen slib regionální suverenity, který dal Boris Jelcin v ústavě, a fakticky byl rozložen federální systém. Odstraněním prostředků k nápravě regionálních nerovností nyní struktura Ruské federace již neexistuje.

Fórum svobodných národů postruska (FSNPR) 
Organizace, která byla při svém založení v květnu 2022 během ustavujícího setkání ve Varšavě dříve nazývána „Fórum svobodných národů Ruska“, byla v září 2022 záměrně přejmenována na „Fórum svobodných národů postruska“. Bylo zorganizováno necelé tři měsíce po ruské invazi na Ukrajinu Nadací solidarity novinářů a na svém prvním setkání svedlo prominentní ruské politické emigranty, exilové separatisty a zahraniční sympatizanty. FSNPR se zasazovalo o oddělení republik s prominentními neruskými etnickými menšinami a vytvoření skutečně nezávislých států. Do konce roku se konala čtyři setkání, v roce 2023 následovalo pět. Desáté fórum se konalo v dubnu 2024 ve Washingtonu, D.C., kde deklarace obviňující Kreml z okupace a zotročování domorodých obyvatel Ruské federace. Do roku 2023 se konference zúčastnilo 27 členských organizací z celé Ruské federace , kromě zahraničních diplomatů, novinářů, ekonomů, náboženských osobností a politologů.

Patnácté fórum svobodných národů postruského území v Bukurešti v Rumunsku (19. března 2025). Foto: FSNPR

FSNPR byla kritizována za prohlášení týkající se kolapsu suverénního státu, aniž by sama měla státem schválenou pravomoc. Ruští propagandisté ​​se pokoušeli toto jednání zesměšnit, zatímco Kreml označil FSNPR za nežádoucí organizaci. Skutečnost, že FSNPR upoutala tuto pozornost, by měla zdůraznit její význam při vyjadřování legitimních stížností domorodých obyvatel, a to zejména v době, kdy režim přijal další opatření, která hanobí neruské etnické menšiny. V listopadu 2024 ruský Nejvyšší soud dále prohlásil FSNPR a jejích 172 poboček za mezinárodní teroristickou agenturu za podporu separatismu, čímž Kremlu údajně dal další pravomoc přísněji trestat vnitřní disent. Organizace se nadále schází v několika centrech po celém světě , aby přezkoumala současný stav domorodých obyvatel Ruské federace a diskutovala o způsobech provedení demokratických reforem v jednotlivých regionech v měnícím se prostředí.

Ozbrojený závazek k boji                                                                                                        
Stejně jako Rusko verbuje své etnické menšiny k boji v jeho zastoupení, několik z těchto lidí se vydalo na Ukrajinu, aby se připojili k jeho ozbrojeným silám a bojovali proti Rusku. Během čečenských válek bojovali ukrajinští nacionalisté po boku čečenských povstaleckých sil proti ruským ozbrojeným silám kvůli společné touze vzdorovat ruskému imperialismu. Podobně se čečenské vojenské jednotky začaly formovat v roce 2014, kdy ruské paramilitární síly poprvé obsadily Krym. Veteráni čečenských válek bojovali po boku Ukrajinských ozbrojených sil (UAF) na řadě front na okupovaném ukrajinském území . Pro Čečence nová válka znovu roznítila snahu o opětovný úder proti dlouho opovrhovanému nepříteli a znovu podnítila touhu po nezávislosti vlastní země. Bylo zformováno pět čečenských praporů, mezi nimiž jsou prapory Džochara Dudajeva a Šejcha Mansura , přičemž druhý jmenovaný je pojmenován po čečenském vojenském vůdci z 18. století , který vedl první ozbrojený odboj (1784-1785) proti ruské expanzi na severní Kavkaz. Oba prapory byly součástí Mezinárodní legie územní obrany Ukrajiny, než byla ta na začátku roku 2026 rozpuštěna a reformována do specializovaných útočných pluků v rámci Ukrajinských ozbrojených sil. Ukrajina nadále provozuje samostatnou mezinárodní jednotku, která v rámci své vojenské zpravodajské jednotky (HUR) verbuje zahraniční bojovníky s předchozími bojovými zkušenostmi.

Mapa zobrazující republiky Ruské federace v oblasti Severního Kavkazu mezi Černým mořem na západě a Kaspickým mořem na východě. Zdroj mapy: TKalinovskaya

Prapor Sibir byl tvořen převážně z Burjatů, Tuvanů a Jakutů, jejichž domovinou je velká část území bohatých na zdroje východně od Uralu a z nichž Kreml těží velkou část bohatství, které pohání jeho válečnou ekonomiku. Tato území obětovala velkou část své mládeže ve prospěch Putinovy ​​války, když byla v prvních letech neúměrně cílena na odvody a používána při ruských frontových útocích. V Burjatsku byli podle očitých svědků místní muži v noci vyvlečeni z domovů a odvedeni do odvodních zařízení. Podle ruského sčítání lidu z roku 2021 mělo toto území 978 588 obyvatel, což je 0,3 % celkové populace Ruské federace, ale během prvních dvou let války představovalo 1,16 % všech obětí na ruské straně. Ukrajinsko-spojený prapor Sibir bojoval na Donbasu, především v bitvě u Avdijivky, a podnikl přeshraniční nájezdy po boku dvou dalších ukrajinsky spojenými ruskými paramilitárními skupinami, Legie svobody Ruska (FRL) a Ruského dobrovolnického sboru (RVC), do Belgorodské a Kurské oblasti v Ruské federaci.

Severně od Moskvy a Petrohradu v Karelské republice a sousedních územích žijí ugrofinské národy, z nichž některé se rozhodly bojovat proti Rusku. Jejich stížnosti se neliší od stížností etnických menšin žijících východně od Uralu, které považují represivní politiku Kremlu za odraz centralizovaného imperialistického přístupu. K Ukrajincům se připojilo dostatečné množství lidí, aby bylo možné vytvořit Operační velitelství Sever neboli vojenskou jednotku NORD, která je součástí HUR. Mnozí to vnímají jako svůj boj za nezávislost, podobný tomu, který vyvrcholil nezávislostí Finska na nastupující ruské revoluční vládě na počátku 20. století.

Na konci 15. století vznikla v takzvaných pohraničních oblastech dnešní jižní Ukrajiny válečnická třída jezdců. Jejich původním účelem bylo bránit farmy a obce své vlasti před častými nájezdy sousedních krymských Tatarů, kteří se později spojili s Osmanskou říší. Byli to kozáci , kteří se vyvinuli v autonomní vojenskou jednotku se sídlem v dnešní Chersonské a Záporožské oblasti Ukrajiny. Jejich počet se do poloviny 17. století zvýšil na 40 000 a stali se impozantní silou, která bojovala proti Osmanům na jihu, Polákům na západě a Rusům na severu. Jejich specifická historie bojovníků za svobodu byla základem ducha moderní Ukrajiny a je základem její odolnosti vůči ruské agresi. Postupem času kozácký étos přijali i další v sousedních stepních oblastech Ruské říše, z nichž někteří se stali součástí ruských imperiálních ozbrojených sil.

Mezi obyvateli jižních území Ruské federace přetrvává generační kozácké dědictví, ale ruská válka na Ukrajině. Zatímco kozáci podporovaní Kremlem nadále bojují za Rusko, ti, kteří skutečně pocházejí z jejich předků, se připojili k řadám UAF, konkrétně RVC, proti Rusku. Tito „svobodní kozáci“, jak se jim říká, se skládají převážně ze dvou skupin v Ruské federaci sousedící s Ukrajinou, donských kozáků z povodí řeky Don a kubánských kozáků z Krasnodarského kraje. Obě skupiny mají s Ukrajinou dlouhodobé hluboké historické, kulturní a etnické vazby. V době rozpadu Ruské říše se Kubánská lidová republika neúspěšně snažila o politické spojení s Ukrajinskou lidovou republikou. Zasazovali se o osvobození svých území od Ruské federace a představovali si její skutečný rozpad s novou vizí postputinovského Ruska. To následně vyvolalo hněv Kremlu, který vedl k jejich pronásledování. Je ironií, že se Kreml již nějakou dobu zoufale snaží přivlastnit si odkaz původních kozáků z Chersonské a Záporožské oblasti a začlenit ho do ruského historického příběhu, ale bezvýsledně.

Krymští Tataři z dnešního Krymu jsou původní turkicky mluvící národ, který chová zvláštní nenávist k Rusům, jež sahá až do carských dob od 18. do počátku 20. století. Genocida Tatarů za stalinistické éry (1944-1947) vyniká jako pravděpodobně jedna z nejbrutálnějších epizod následného sovětského období, která se vyznačovala náhlou nucenou deportací krymskotatarského obyvatelstva převážně do střední Asie. Více než 240 000 lidí bylo vyhnáno z exilu, přičemž až 30 000 zemřelo v počátečních fázích hladem, žízní, nemocemi a vymrznutím. Později se ukázalo, že během celého období zahynulo více než 46 %, tedy 109 956 deportovaných tatarských obyvatel. Mnoho Tatarů se na Krym vrátilo během perestrojky v roce 1989 a zejména poté, co Ukrajina získala nezávislost. Do roku 2001 ukrajinské sčítání lidu identifikovalo 243 433 krymských Tatarů, což představuje významný milník v jejich repatriaci.

Nová noční můra pro Tatary se vrátila v roce 2014 s ruskou invazí a anexí Krymu, která zahájila konflikt s Ukrajinou. Když v roce 2022 začala rozsáhlá invaze na Ukrajinu, vytvořila se partyzánská síť Ukrajinců a krymských Tatarů pod názvem ATEŠ, tatarské slovo pro „oheň“. Jednotka funguje jako decentralizovaná tajná polovojenská organizace a je podporována jednotkou speciálních operačních sil Ozbrojených sil Ukrajiny (AFU). Poskytují zpravodajské informace pro útoky na strategické cíle, provádějí sabotážní operace na rusky okupovaných územích Ukrajiny a v Ruské federaci, narušují zásobovací trasy a ničí především železniční logistiku. Klíčovým zásahem byla eliminace systémů elektronického boje, které umožňují ukrajinským dronům útočit na životně důležité sklady paliva a rafinerie. ATEŠ si vybudovala značnou podzemní síť, která je účinná při demontáži ruské infrastruktury týlové podpory a operací protivzdušné obrany. Zejména s takovými narušeními na Krymu dosáhly podmínky bodu, kdy ruská armáda evakuuje velitelský personál námořnictva s rodinami a zbytky své Černomořské flotily k ruským břehům. Dokonce i systémy protivzdušné obrany jsou stahovány kvůli jejich zranitelnosti, což pro ty, kteří zbývají, sotva znamená známku důvěry.

Epilog
Bylo by chybou podceňovat současnou nelibost etnických menšin vůči Kremlu. Ta se od dřívějších fází Putinovy ​​války na Ukrajině vystupňovala do bodu, kdy by mohla významně přispět k rozpadu Ruské federace. Tento pocit je rozšířený a představuje vážnou hrozbu pro režim, který nejenže vojensky ztrácí půdu pod nohama na Ukrajině, ale také ekonomicky ztrácí budoucnost Ruska . Veřejná nespokojenost s vleklou válkou, trvale vysokou inflací a rostoucím zdaněním vzrostla . Významný počet ruských etnických komunit se na ukrajinské frontě postavil proti Kremlu se zbraněmi, zatímco ruské vojenské ztráty se blíží 1,4 milionu . Morálka a soudržnost vojenských jednotek se značně snížily. Dezerce se od roku 2024 do roku 2025 zdvojnásobily a odhady přesahují 70 000. S tím, jak se vývoj války obrací ve prospěch Ukrajiny a v oblastech, jako je Krym, se daří dalším územním ziskům, může na ruské domácí frontě nabrat dynamiku, která vytvoří neočekávaný výsledek, kterého se Kreml nejvíce obává – kolaps režimu a návrat chaosu v masivním měřítku. Nové Rusko může být nuceno přehodnotit, jak si představuje samo sebe bez sjednocené federace etnických menšin, kterým byla opakovaně odepírána jejich nezávislost kvůli pohodlí Moskvy.

„Až se Ukrajinci vrátí do země, kde jsou pohřbeni jejich předkové, ti, kdo na této zemi žijí, budou závidět mrtvým.“
– Džochar Dudajev

Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2026. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.