Vyjednávání s válečným zločincem – Historie podvodu

V roce 1938 rozmístil německý kancléř Adolf Hitler vojska podél československých hranic se zjevným úmyslem napadnout Sudety pod falešnou záminkou, že převážně německé obyvatelstvo je ohroženo. V naději, že se po řadě provokativních akcí, které Německo v posledních letech podniklo, odvrátí další světovou válku , se britský premiér Neville Chamberlain setkal s Hitlerem, italským Benitem Mussolinim a francouzským Édouardem Daladierem, přičemž československý prezident Edvard Beneš byl zřejmě nepřítomen. 30. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda, která postoupila Sudety Německu výměnou za Hitlerův slib, že nebude usilovat o další územní zisky. O šest měsíců později Hitler obsadil zbytek Československa a o šest měsíců později, 1. září 1939, napadl Polsko , čímž pod další falešnou záminkou zahájil druhou světovou válku

Mnichovská dohoda z 29. září 1938. V popředí zleva doprava premiér Neville Chamberlain, premiér Édouard Daladier, kancléř Adolf Hitler, premiér Benito Mussolini, ministr zahraničí Galeazzo Ciano. Foto: Německý federální archiv

Týden nebo dva před Hitlerovou invazí do západního Polska podepsaly Německo a Stalinův Sovětský svaz dohodu o neútočení, pakt Molotov-Ribbentrop . Ten zdánlivě zaručoval Rusku bezpečnost před invazí Německa a zároveň mu dával příležitost napadnout Polsko z východu, což se stalo necelé tři týdny po německé invazi. V souladu s minulými zradami Hitler v červnu 1941 napadl Sovětský svaz , zpustošil rozsáhlé území a poté se protiútokem stáhl. V letech 1938 až 1941 Hitlerovy podvody pokračovaly dostatečně dlouho na to, aby si jen na východní frontě vyžádaly životy 40 milionů lidí .

Ruský ministr zahraničí Josef Stalin se setkává s německým ministrem zahraničí Joachimem von Ribbentropem v Kremlu po podpisu paktu o neútočení 23. srpna 1939. Foto: Německý federální archiv

Ve východní Evropě vypukla další válka zahrnující územní získávání; tentokrát za něco, co se rovná fantastické představě o znovuobnovení slávy Ruského impéria , které žalostně selhalo na začátku minulého století, jen aby bylo následováno stejně nedokonalým Sovětským svazem, který se zhroutil . Putinův režim nyní ohrožuje budoucnost Ruska po pouhých několika desetiletích tím, že ho sráží pod tíhou monumentální vládní a společenské korupce a zároveň vede nespravedlivou válku na Ukrajině. Po sobě jdoucí ruské autokratické režimy s jejich zkracující se délkou života nevěstí pohodlnou budoucnost pro národ, který se zdál být slibný. Je možné, že ruští vůdci nakonec uvěří klamu své vlastní propagandy , která byla původně určena pouze pro ruskou veřejnost a svět jako celek.

Pro Putina a jeho Rusko se ironie, která se v poslední době odehrála, projevila v podobě rozšíření vojenské aliance, která mu oponuje. V květnu 2022, necelé tři měsíce po jeho invazi na Ukrajinu, Finsko i Švédsko požádaly o vstup do Severoatlantické aliance (NATO) a členství získaly v dubnu 2023, respektive v březnu 2024. Pro Putina je možná ještě horší, že vytvořil zemi, která se ukázala jako silný nepřítel na jeho jižní hranici. Po invazi na Krym v roce 2014 se dostatečný počet Ukrajinců vyslovil pro geopolitickou preferenci Evropské unie (EU) a NATO, takže tato preference byla v roce 2019 zakotvena v ústavě . Čtyři měsíce po jeho invazi na Ukrajinu v únoru 2022 průzkum ukázal, že 81 % Ukrajinců si přeje vstup do EU a 71 % vstup do NATO. Nálada ve prospěch Ruska klesl na 2 % a národ se silně sjednotil od západu k východu. Vzhledem k Putinově situaci v Rusku, kde si nárokuje uznání za to, že přivedl svůj národ zpět z „propasti“, si lze položit otázku, zda ho teprve nyní vlastní rukou nepřivedl ke zkáze.

Baltské moře je fakticky obklopeno zeměmi NATO, přičemž Finsko a Švédsko se k NATO připojily nedávno v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu. Zdroj mapy: Peter Hermes Furian

Z nějakého důvodu se korporátní a světoví lídři a další vlivní osobnosti v průběhu času přiklánějí k Rusku , aby na vlastní nebezpečí získali privilegia, uznání nebo bohatství . Spojení s Putinovým režimem je plné rizik závislosti , dokonce i ztráty národní suverenity nebo fatálních osobních následků . Prohlásit, že jste „přítelem“ Vladimira Putina, znamená říct Vladimiru Putinovi a členům jeho režimu, že jste jen dalším „užitečným idiotem“. Putin, stejně jako několik jeho předchůdců, kteří se ujali vedení Ruska, považuje Západ za svého nepřítele. Jakákoli míra zájmu z jeho strany o váš blahobyt nebo blahobyt vašeho národa na jeho seznamu priorit chybí.

Autonomní republika Čečensko a Gruzie, které se nacházejí v kavkazské oblasti, utrpěly v prvním desetiletí 21. století vpády ruské armády. Zdroj mapy: Peter Hermes Furian

Kromě toho, že profituje z vlastní uměle vytvořené kleptokracie, zaměřuje se na oživení Ruska jako supervelmoci, které se bude muset po celém světě bát a respektovat ji, jak by si přál každý šovinista. V jeho bludu ruská výjimečnost nade vše. Dalo by se dokonce přijmout, že takový nacionalistický sentiment je chvályhodný, dokud si neuvědomíme, že dosažení jeho cíle zahrnuje obětování blahobytu někoho jiného, ​​možná i svého vlastního. Putinova verze výjimečnosti, spíše než by se dalo říci o americké, skutečně zahrnuje do očí bijící invazi do sousedních suverénních zemí. S tím souvisí i jeho strategie podkopávání politické stability a sociální struktury západních národů, zejména Spojených států (USA). To dále zahrnuje formování mezinárodních agentur, jejichž cílem je oslabit západní ekonomiky a geopolitické postavení a ohrozit jejich bezpečnost prostřednictvím vojenských aliancí a pokusů o technologickou převahu.  

„Největší geopolitická katastrofa století“
– prezident Vladimir Putin, projev o stavu národa, 25. dubna 2005; v souvislosti s rozpadem Svazu sovětských socialistických republik v roce 1991.

Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) se svými státy Varšavské smlouvy se stal verzí Ruského impéria (1721–1917) 20.století až do svého vlastního rozpadu v roce 1991. Národy východoevropského bloku (tj. Varšavské smlouvy), dychtivé odtrhnout se od svého represivního vládce v Moskvě, využily příležitosti k obnovení nejen svých ekonomik, oslabených sovětskou politikou, ale i své národní důstojnosti. Postupně poté usilovaly o bezpečnost NATO, aby se ochránily před opětovným pádem pod nadvládu další ruské hegemonické noční můry.

Putin se bohužel pro Rusko rozhodl vzkřísit svou verzi impéria tím, že si nejprve podmanil sousední bývalé republiky SSSR. Na začátku svého prezidentství vymyslel krizi v Čečensku, aby ospravedlnil ruskou invazi, srovnal se zemí její hlavní město Groznyj, zabil více než 50 000 civilistů a zanechal po sobě záznam „otřesného porušování humanitárního práva“. Byl dosazen loutkový režim, v jehož čele v současnosti stojí Ramzan Kadyrov, a v souladu s tím pokračoval ve spolupráci s Moskvou, čímž si zajistil její loajalitu ve všech záležitostech. Následovala ruská invaze do Gruzie v roce 2008 na podporu separatistického povstání států Abcházie a Jižní Osetie. Rusko následně neoprávněně uznalo tyto státy za samostatné autonomní republiky oddělené od Gruzie. Navíc jejich občanům poskytlo ruské pasy s dalším tvrzením, že jsou nezávislí na gruzínské správě. Mezinárodní vyšetřovací mise objasnila zákonnost těchto tvrzení a zjistila, že neexistuje žádný základ pro prohlášení separatistických států za nezávislé na Gruzii.

Groznyj, Čečenská republika. Bezohledné ničení civilní infrastruktury ruskými silami předcházelo podobným zvěrstvům, která spáchala Putinova armáda během občanské války v Sýrii a později i jeho invazi na Ukrajinu. Foto: Vladimir Melnik

Zbytek Gruzie nyní ovládá vládnoucí strana Gruzínský sen, založená a ovlivněná proruským oligarchou Bidzinou Ivanišvilim, který svědomitě popřel aspirace většiny Gruzínců na vstup do EU. Analýza gruzínských parlamentních voleb z října 2024 provedená Mezinárodním republikánským institutem se zdá být dostatečná k tomu, aby současnou vládu vedenou Ivanišviliho stranou prohlásila za nelegitimní.

Ukrajinská revoluce na Majdanu v letech 2013-14 byla reakcí na rozhodnutí tehdejšího proruského prezidenta Viktora Janukovyče opustit asociační dohodu ve prospěch dohody na poslední chvíli s Putinem, který nabídl hotovost a příslib slev na ceny dovážené ruské energie. Janukovyč se vzdal svého prezidentského úřadu, když viděl, že jeho vláda již nemá postavení, a uprchl ze země a hledal útočiště v Rusku. Putin krátce poté, 27. února 2014, v nepochybně předem naplánované reakci na ztrátu ruského vlivu nad Ukrajinou, podnikl tajnou paramilitární operaci s cílem obsadit Krym. Po narychlo svolaném referendu bylo území nelegálně anektováno Ruskem. Mezitím východní Ukrajinu sužovaly ruské nepřátelské akce , které ohrožovaly její ekonomiku a územní celistvost.  

K případnému pokusu o ovládnutí celé Ukrajiny přímou ruskou invazí došlo v únoru 2022 pod bizarním tvrzením, že je nutná denacifikace. Nespočetné ruské válečné zločiny , které následovaly v úsilí o dehumanizaci a destabilizaci Ukrajiny, selhaly, stejně jako ruská vojenská strategie. Putinova válečná ekonomika se blíží stagflaci a ruský lid je zbaven sociálního zabezpečení.

Borodjanka, Kyjevská oblast, Ukrajina; 5. dubna 2022. Nevybíravé ničení civilní infrastruktury a další zvěrstva spáchaná ruskými silami. Foto: FedBul

Navzdory ruským válečným zločinům se vůdci jako Viktor Orbán z Maďarska a Robert Fico z Slovenska rozhodli ignorovat bouřlivou historii svých národů s Ruskem a stát se závislými na dalším selhávajícím ruském autoritářském režimu a jeho despotovi. Slovensko i Maďarsko se dostaly pod zvýšenou kontrolu EU kvůli sklouznutí k neliberální vládě ze strany svých příslušných vůdců a mohou čelit vyloučení za opuštění svých principů demokratické vlády. Za své spojení s Putinovým Ruskem se jim za současných okolností jeho války na Ukrajině pravděpodobně nedostane od jeho režimu mnoho sympatií. Spíše se Putin, jak mu klesá finanční čas a domácí popularita, zoufale soustředí na získání půdy na Ukrajině v rámci příprav na očekávaná jednání, která mají ukončit válku, za kterou je plně zodpovědný. Putin navíc v poslední době prokázal svůj nedostatek zájmu o dřívější závazky, jako například v nedávném debaklu v Sýrii. Totéž by se dalo říci o Venezuele, kde podobná závislost na Rusku existuje ze strany nelegitimního diktátorského režimu Nicolá Madura .

Klamání je pro Putinův režim otázkou zvyku, stejně jako pro Hitlerův, ať už pro domácí potřebu nebo k uklidnění mezinárodních obav. Navzdory jasným náznakům, že Rusko má v úmyslu napadnout Ukrajinu po několik měsíců, když se jeho síly začaly shromažďovat podél ukrajinských hranic, se lži Kremlu v únoru 2022 konečně potvrdily . Pokračovaly po celou dobu války. Dlouholetý zvyk rozsáhlých dezinformací a propagandy týkajících se ruské politiky a aktivit je dobře známý a zakořeněný do takové míry, že státní prohlášení by měla být automaticky ignorována jako v nejlepším případě zavádějící.

Není jasné, jaké jsou záměry nově zvoleného prezidenta Donalda Trumpa ohledně jeho plánů na ukončení války s Ruskem. Myšlenka zastavit ji během jednoho dne sice postrádá detaily , ale s sebou nese vzdání se území na Ukrajině někomu, kdo válku vyvolal – což je pro Ukrajinu možná příliš daleko. Takovou představu podněcují i ​​zdánlivě hrubě přehnaná tvrzení, že Ukrajina v průběhu války „ztratila“ 400 000 vojáků, pokud slovem „ztratila“ myslí „mrtvé“. V každém případě se zdá být neupřímné, že nově zvolený prezident mluví o takových lidských ztrátách, protože je spíše známý jako transakční hráč než pro humanitární ctnosti. V rétorice chybí jakákoli zmínka o odpovědnosti Ruska za válku, jeho neschopnosti válku dokončit, jeho upadající ekonomice a, co je nejvíce znepokojivé, Putinově nenávisti vůči USA a Západu. Putin nemá k panu Trumpovi o nic větší úctu než k prezidentu Bidenovi, protože oba patří k USA, a proto zůstávají odpovědní za jejich minulé údajné křivdy spáchané na Rusku. Zkrátka, bude se snažit využít jednu nebo druhou možnost ve svůj prospěch, kdykoli to bude možné.

Generálporučík ve výslužbě Keith Kellogg je zvláštním vyslancem nově zvoleného prezidenta Trumpa pro Ukrajinu a Rusko. Kellogg věří v teorii „expanzi NATO“ jako hrozbu pro Rusko, která rozpoutala válku na Ukrajině, což je pocit podobný tomu, který vyvolávají i jiní, jako by národy východní Evropy byly nějakým způsobem donuceny vstoupit do NATO. Ukrajina sdílela stejné obavy jako tyto ostatní národy, že Putinovým cílem bylo ovlivňovat její společnost, ať už NATO bylo součástí dění, či nikoli. Není jasné, k čemu diskuse Elona Muska s Putinem , ale nepochybně přispějí k určitým požadavkům na pana Trumpa.

Kellogg, zakládající člen America First Policy Institute (AFPI), tvrdí, že americká zahraniční politika by se měla zaměřit na zájmy národní bezpečnosti. Ponecháme-li stranou morálku a demokratické principy, zdá se, že je odhodlán k transakčnímu přístupu s Putinem, válečným zločincem, a postoupit ukrajinské území Rusku výměnou za jeho souhlas s obnovou Ukrajiny a falešnou naději na budoucí bezpečnost před další agresí. Ruská ekonomika není v takovém stavu, aby mohla financovat obnovu Ukrajiny, a spoléhání se jak na Putinovo slovo, tak na budoucí prodej energií Ruska je přinejlepším riskantní záležitost. Urychlené urovnání ruské války na Ukrajině je odsouzeno k selhání, pokud nesplní Putinovy ​​cíle , které je třeba dosud definovat vzhledem k jeho současné tíživé situaci v zemi a jeho šancím na bojišti. Nedávné náznaky naznačují, že Rusko nemá zájem o vyjednané urovnání.

Pro Ukrajinu vyžaduje její udržitelnost a sebeidentita jako národa, s přihlédnutím k její ekonomice, dlouhodobé bezpečnosti a sebeurčení, úplnou obnovu jejího území včetně Krymu, sblížení s EU a znovuvyzbrojení, aby bylo pro jakýkoli národ politováníhodné uvažovat o jejím předjetí. Bylo chybou, že AFPI kritizovala snahy USA poskytnout Ukrajině nezbytnou podporu, když se stala obětí nevyprovokovaného útoku Ruska. Navzdory zprávám, že Putin se rozhodl o invazi na Ukrajinu rok předem, je vysoce pravděpodobné, že myšlenka na rekonstrukci nějaké verze jeho impéria vznikla poměrně dlouho předtím, když vyslovil absurdní představu, že Ukrajina je jednoduše výtvorem Lenina a Stalina v předchozím století. Ve skutečnosti Putin na konferenci NATO v Bukurešti v roce 2008 veřejně prohlásil, že Ukrajina není stát. Převládající názor však praví, že počátky Ukrajiny sahají do 9.století a předcházejí původu Ruska.

Vladimir Putin vyfotil rybaření v řece Jenisej v Republice Tuva v Ruské federaci 13. srpna 2007. Foto: Tisková a informační kancelář prezidenta republiky (http://www.kremlin.ru)

Je politováníhodné, že se velká část nedávných komentářů na Západě ohledně ukončení války zaměřuje na to, čeho je Ukrajina ochotna se vzdát, spíše než na to, jak nejlépe konflikt ukončit ve svůj prospěch. Historie této války, která se má psát, by neměla zaznamenávat, jak byl agresor odměněn za zločinný čin a jak byl kdysi suverénní národ donucen kapitulovat a možná nakonec přestat být národem. Taková historie by jistě navždy zahanbila ty, kteří se na tomto úsilí podíleli, za to, že byli znovu oklamáni rozmrzelý chování oslabeného darebáckého aktéra, podobně jako to, co se stalo po výše zmíněné Mnichovské dohodě z roku 1938. Přesto byl předložen poněkud mučivý obchodní argument, podle kterého by Rusko mohlo do značné míry obnovit běžné fungování za předpokladu značných ústupků ze strany Ukrajiny a Západu, a zároveň by to nabídlo příležitost vybraným západním elitám, aby z toho podstatně získaly.

Nemá Ukrajina Západu co nabídnout? Kdo by ji nechtěl mít po svém boku jako spojence poté, co světu předvedla své inovativní vojenské schopnosti, odvahu a houževnatost proti třikrát většímu nepříteli? Kdo rozumí ruskému strategickému myšlení lépe než kterýkoli západní národ? Obnova takového národa by prospěla nejen jemu samotnému, ale i těm, kteří by podporovali jeho obranu a kteří by se pak s největší pravděpodobností zapojili do úsilí o jeho reparace. Financování by pokračovalo jako dosud, a to výběrem úroků ze zmrazených ruských aktiv až do dokončení rekonstrukce. Skutečná konfiskace těchto aktiv by toto úsilí urychlila. Zahraniční korporátní závazky s ukrajinským průmyslem by přinesly značné investice do prostředí bohatého na zemědělské produkty, energetické zdroje, zejména břidlicový plyn, a ložiska nerostných surovin a příslib značného zisku. Ukrajinské zásoby uranu jsou největší v Evropě, zatímco železná ruda, titan a mangan jsou na druhém místě. Jinak jsou mezi 117 ze 120 nejpoužívanějších nerostů na světě zahrnuta velká ložiska lithia, grafitu a minerálů vzácných zemin. Soběstačná Ukrajina by si i nadále udržela roli globálního dodavatele potravin a i v budoucnu by se angažovala s USA a Západem v řadě vhodných podniků, což by bylo mnohem spolehlivější , než se ukázalo jako Rusko.  

Z geopolitického i obchodně-strategického hlediska by suverénní a soběstačná Ukrajina mohla uzavírat dohody, které by jí poskytovaly přístup k hlubinným přístavům v Oděse nebo na Krymu, kde se hlubinné přístavy nacházejí v Sevastopolu, Jaltě, Feodosii a Kerči. Dostupnost jednoho nebo několika přístavů by mohla být dohodnuta v rámci dohody o půjčce a pronájmu jako částečná protihodnota za finanční podporu, kterou dosud poskytly USA a Západ. Odepření ruské kontroly nad Krymem by ukončilo ruskou praxi bránění nebo zastavování námořní dopravy, zatímco se Rusko rozhodne provádět námořní cvičení nebo zasahovat do celosvětového zajišťování tolik potřebné distribuce potravin .

Je zajímavé, že ruská státní média naznačila, že NATO plánuje vniknout na Krym, a že Rusko má proto další právo jej okupovat a anektovat. Tento argument byl absurdní, protože pro NATO neexistoval žádný důvod k takovému podnikání. Ukrajina zdaleka nebyla zvažována pro členství a NATO již dvě desetiletí mělo přítomnost v pobaltských státech sousedících s Ruskem a ve skutečnosti mnohem blíže Moskvě. Nyní, když však byly odhaleny ruské klamy a jeho protiprávní úmysly prokázány invazí na Ukrajinu, by se argument pro takový scénář mohl jevit jako vhodný. Pokud by Ukrajina podala žádost o vstup do NATO, Krym by poskytl strategicky ideální místo pro vybudování vojenské pevnosti, která by pomohla zajistit dlouhodobou záruku proti ruské agresi a zároveň by poskytla dodatečnou bezpečnost jejího východního křídla, včetně Turecka.

V některých ohledech mezinárodní diplomacie umožnila vyřešit konflikty tam, kde o výsledcích nerozhodla vojenská intervence. V několika situacích se jí však podařilo pouze vytvořit v debatě klid, dostatečný na to, aby se agresor znovu přezbrojil a vrátil se k původně stanovené agendě. Mezi Putinem a Ruskem jsou v popředí dva problémy. První se zaměřuje na Putinův požadavek, aby byla Ukrajina podrobena v plném rozsahu, protože se domnívá, že si jednoduše neslouží existovat odděleně od Ruska. Prokázal to únosem velkého počtu ukrajinských dětí, bezohledným ničením civilní infrastruktury, vysídlováním a zabíjením jejích obyvatel a jejich dehumanizací. Druhý se týká Putinovy ​​potřeby naplnit svou dlouhodobou iluzi o návratu Ruska do statusu národa, který má na světové scéně význam, a to i přes to, že mu neposkytl základ, který by zaručil jeho vlastní udržitelnost. Zbývá mu válka, kterou nemůže vyhrát , ale válka, ve které musí pokračovat.

Pokud má existovat spravedlivý závěr, nikoli konsensus, kde „všichni kolektivně souhlasí s tím, že řeknou to, čemu nikdo individuálně nevěří“, pak musí být agresor donucen smířit se s realitou toho, co udělal, a akceptovat jediný možný výsledek, a to nedat mu nic. Kéž by to bylo pochopením pro všechny ostatní zlovolné subjekty, které se rozhodnou chovat podobně zločinným způsobem.

Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2025. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.