Hned za hranicemi s Estonskem, na ruském území, stojí velmi viditelná cedule s jednoduchým prohlášením „Rusko nezná hranic“, což je typicky ruské sebestředné bravuro, jehož cílem je zastrašit menší národ, který v současné válce s Ruskem pevně stál po boku Ukrajiny; válce, kterou Rusko jasně dalo najevo, že nebere ohled na hranice suverénních států. Slouží jako varování pro všechny národy v jeho blízkosti – pobaltské státy, Finsko, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Moldavsko, Kazachstán, Ázerbájdžán, Arménii, Gruzii.

Evropu zachvátily rostoucí obavy i zevnitř, a to v podobě pravicově populistických nálad, které se projevují zejména v některých východoevropských zemích. Příkladem je Maďarsko, člen Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU), kde neliberální vládnutí ustoupilo de facto autoritářské vládě a upadlo do proputinovského tábora. Přestože Maďarsko zažilo zkázu z minulých agresí ze strany sousedních autoritářských režimů, zejména nacistického Německa a Sovětského Ruska, rozhodlo se jít cestou, která jeho národ více sblíží se zločinným režimem, který opět ohrožuje blahobyt kontinentu. Zdá se, že lidstvo je skutečně neschopné poučit budoucí generace o škodách, které způsobuje autoritářské vedení, a rozhodlo se chovat podle vlastních pravidel, nikoli podle převládajících pravidel ve vládnutí. Připomíná to až příliš běžný refrén: „Nemělo to takhle dojít... a přesto jsme to dopustili.“
Pravicová populistická ideologiese kromě svého sociálního a fiskálního konzervatismu ztotožňuje s neonacionalismem. Inklinuje k restriktivní imigrační politice a využívá domorodé náboženské a kulturní podtexty k posílení své populistické platformy, která často propaguje přehnanou potřebu rasové čistoty. Hnutí si získává přízeň prostřednictvím rétoriky namířené proti establishmentu, uměle vytvořených antielitářských nálad a odporu vůči vnějším vlivům. Extremistické křídlo využívá veřejné dezinformace k podpoře své agendy a podvracení demokratické vlády s cílem vytvořit nedůvěru v její instituce. Nebezpečí nastává, když hnutí získá moc vlády a transformuje se v autoritářský režim, a to buď od samého začátku v reakci na uměle vytvořenou hrozbu, jako tomu bylo v případě zapálení Říšského sněmu v nacistickém Německu v roce 1933, nebo metodicky, jako v neliberální demokracii, která postupně podkopává zavedené instituce určené k tlumení nesprávného užívání takové moci.
Metody jsou známé. Veřejné zprávy a veřejné mínění jsou omezeny na státní média a důvěryhodné zdroje, veřejnoprávní i soukromé, které se zavázaly k podpoře vládní propagandy. Soudní moc je podřízena jmenováním stranických loajalistů. Vládní zákonodárná pravomoc je oslabena omezením počtu křesel, zatímco zbývající křesla jsou obsazována členy vládnoucí strany prostřednictvím volebních podvodů. Státní bezpečnostní organizace je rekonfigurována a přeměněna na nástroj sloužící potřebám vládní výkonné moci, spíše než na agenturu oddanou veřejnému a národnímu blahu. Konečná pravomoc je prostřednictvím ústavní reformy svěřena vysoce centralizované vládní výkonné moci, čímž se zavádí právní atribuce.
Maďarský Viktor Orbán je zajímavým příkladem politické transformace, kdy okolnosti vynucují změny v programu, aby lépe odpovídaly něčímu vzestupu k moci. Je to vůle k moci, která až příliš často převyšuje touhu sloužit a nahrazuje ji touhou být sloužen. Když se tato moc stane absolutní, rychle začne narušovat základy řádné správy věcí veřejných a s ní i blahobyt společnosti. Dějiny 20.století nám poskytují několik příkladů, které to demonstrují, od Mussoliniho, Stalina, Toja a Hitlera až po Mao Ce-tunga, Pol Pota, Idiho Amina a nyní Vladimira Putina v tomto novém tisíciletí.
Orbán se na politické scéně objevil v roce 1989 jako člen Fideszu („Aliance mladých demokratů“), protikomunistické liberální studentské organizace, v době, kdy byla země stále držena pod sovětským jhem jako stát Varšavské smlouvy. Vzdorovitý projev vyzývající k odchodu sovětských vojsk ze země a výzva k většímu sebeurčení dostal Orbána do povědomí veřejnosti. V roce 1992 se stal místopředsedou Liberální internacionály, globální organizace liberálních politických stran založené v roce 1947. V roce 1993 se stal prezidentem Fideszu a v letech 1994 až 1998 předsedal Výboru pro záležitosti evropské integrace. Orbán se v té době zaměřoval na užší sblížení se Západem a snažil se odklonit od represivní ruské sféry vlivu. V roce 1996 se stal předsedou Maďarského národního výboru Nové atlantické iniciativy (NAI), organizace sídlící v rámci Amerického podnikatelského institutu a zavázané k posilování demokracií v oblasti Atlantiku.
Parlamentní volby v roce 1994 v postsovětském Maďarsku se pro Orbánovu Demokratickou stranu ukázaly jako zlomové, když skončila třetí a k moci se vrátila. Výsledek přiměl Orbána a Fidesz k přijetí centrističtějšího pravicově konzervativního programu. Nedůvěra v Hornovu socialistickou vládu způsobená nepopulárními fiskálními a důchodovými reformami přinesla Fideszu úspěch ve volbách v roce 1998. Poté, co Fidesz získal pouze 148 z 386 křesel v Národním shromáždění, se spojil s Nezávislou stranou drobných zemědělců, která získala 48 křesel, a Maďarským demokratickým fórem se 17 křesly a vytvořil většinovou koaliční vládu.
Pod Orbánovým vedením následovaly administrativní změny, a to bez jakékoli skutečné stranické dohody, což vedlo ke snížení počtu zasedání, která mohlo konat Národní shromáždění, zákonodárný sbor země. K tomu došlo navzdory obviněním, že tento krok sníží legislativní efektivitu parlamentu a jeho dohled nad vládní činností. Kromě toho...
Orbán upevnil větší moc v úřadu premiéra a pokusil se nahradit parlamentní proceduru vyžadující dvoutřetinovou většinu hlasováním procedurou vyžadující prostou většinu. Druhé rozhodnutí Ústavní soud zrušil. Byrokracie se brzy zpolitizovala s větší centralizací kontroly a jmenováním stranických loajalistů do klíčových administrativních pozic. První známky Orbánových vládních záměrů a jeho záliby v výkonné moci se projevovaly již na přelomu tisíciletí.
V roce 1999 vstoupilo Maďarsko spolu s Polskem a Českou republikou do NATO. V roce 2000 se Fidesz rozešel s Liberální internacionálou a připojil se k Evropské lidové straně (EPP), nadnárodní středopravicové politické straně založené v roce 1976, která se do roku 1999 stala největší stranou v Evropském parlamentu. Mezitím se ve vládě vedené Fideszem odehrávaly menší skandály týkající se úplatkářských schémat souvisejících s vojenskou zakázkou a pochybných obchodních praktik, které vedly k rozpadu vládnoucí koalice. Orbánova vláda byla také obviněna ze zneužívání kontroly nad Národní radou pro rozhlas a televizi k prosazování své politické agendy a šikany nezávislých vysílacích společností. Do voleb v roce 2002koalici vedenou Fideszem předstihla MSZP, která v té době stále měla dostatečný vliv na média. MSZP si udržela koaliční vládu i v následujících volbách v roce 2006.
V roce 2003, za vlády vedené MSZP, se v celostátním referendu Maďarsko hlasovalo pro vstup do EU. Maďarsko v následujícím roce získalo vstup do EU, čímž definitivně dokončilo svou integraci do evropského společenství, a to jak ekonomicky, tak vojensky. V roce 2003 se Fidesz spojil s pravicovou, konzervativní Křesťanskodemokratickou stranou (Kereszténydemokrata Néppárt; KDNP) a stal se Fidesz-KDNP, aby lépe odpovídal jejímu revidovanému stranickému programu. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 získal Fidesz-KDNP 47,4 % hlasů a 12 jeho kandidátů bylo zvoleno do Evropského parlamentu, což svědčí o jeho odolnosti v rámci Maďarska.

Klíčovým geopolitickým momentem v evropském dění došlo, když deklarace z bukurešťského summitu NATO v roce 2008 oznámila, že Gruzie i Ukrajina budou zvažovány k členství, což znepokojilo Vladimira Putina a ve stejném roce vedlo k ruské invazi do Gruzie. Rusko-gruzínská válka vypukla, když Rusko navázalo přímé vztahy se separatistickým vedením v samozvaných nezávislých republikách Abcházie a Jižní Osetie v rámci Gruzie, které mezinárodní společenství jako takové neuznávalo. Orbán ruskou agresi odsoudil, ačkoli netrvalo dlouho a jeho postoj k Rusku a Východu se výrazně změnil, což mnohým nechalo vyřešit záhadu, která se za touto transformací.
Globální finanční krize v roce 2008, která vznikla ve Spojených státech (USA), změnila geopolitickou krajinu, vyvolala pochybnosti o finanční stabilitě Západu a přiměla některé, jako byl Orbán, obrátit se k Východu azejména k Rusku. V té době ho údajně přesvědčil Orbánův ekonomický poradce György Matolcsy, že globální finanční krize v roce 2008 povede k posunu světové ekonomiky od Západu na Východ. Před krizí v roce 2008 se ruský hrubý domácí produkt (HDP) v roce 2006 zvýšil o 6,4 % a poté v roce 2007 dosáhl nejvyššího procentuálního nárůstu 8,1 % od pádu Sovětského svazu v roce 1991 a poté vzrostl o dalších 5,2 % .
Orbán se zdál být obzvláště okouzlen Putinovou kontrolou nad podnikatelskou elitou své země. Koncem roku 2009, těsně před nadcházejícími parlamentními volbami v Maďarsku, cestoval do Ruska a Číny, aby se setkal s Putinem a Ťin-pchingem, a oba ho vřele přivítali, přestože byl v té době pouze opozičním vůdcem.
V tomto bodě je nutné se vrátit k incidentu, k němuž došlo v roce 1994 v postsovětském Maďarsku, kdy se Fidesz snažil o větší význam na politické scéně. Tato událost mohla být počátkem souboru událostí, které měly v roce 2008 určitý vliv na Orbánův postoj k Rusku. Známá ruská mafiánská postava a politický vlivník Simeon Mogilevič zařídil dodání velkého množství hotovosti agentovi v Budapešti. Zprostředkovatelem odpovědným za převod byl člen Mogilevičovy sítě a sám podezřelý obchodník se zbraněmi a drogami, Dietmar Clodo. Videozáznam dodání hotovosti do rukou Viktora Orbána byl nenápadně pořízen v uzavřeném prostoru a doručen Mogilevičovi k úschově. Jak je v takových kruzích typické, takový majetek by byl považován za užitečný, pokud by ho majitel potřeboval jako páku k vymanění se z dosud neznámé prekérní situace.
Takže právě v roce 2008 se naskytla právě taková příležitost, když se Mogilevič ocitl ve vážném právním ohrožení obviněn z daňových úniků v Rusku. Výměnou za svou svobodu měl údajně předat kompromitující videozáznam ruské Federální bezpečnostní službě (FSB), a tudíž se dostal k Putinovi. Navzdory poskytnutým detailům je třeba incident dosud potvrdit nedostupnými archivními důkazy FSB. Jinak bylo na Západě zpřístupněno čestné prohlášení podepsané Clodem , které potvrzuje předání hotovosti
Relevance takových informací, které Orbána zapletly do transakční dohody s ruskou mafií, se jeví jako možná jen jedna z řady zranitelností, které údajně zdokumentovaly ruské tajné služby a které měl Putin k dispozici. Jiné zřejmě odhalují Orbána a jeho tchána Istvána Levaie jako informátory maďarské státní bezpečnosti v době, kdy bylo Maďarsko pod sovětským vlivem. Celkově vzato představuje existence takových kompromitujících zpravodajských informací v Putinových rukou pro Orbána problém, vezmeme-li v úvahu spojení jeho režimu s Ruskem, k němuž došlo poněkud náhle v letech 2008-2009. Na tuto sérii událostí je třeba pohlížet v plném kontextu dalších významných událostí, které se v té době vyvíjely a které mohly ovlivnit posun na východ.
Maďarská veřejnost byla v době voleb v roce 2010 unavená také vládnoucí vládou vedenou MSZP a jejím premiérem Ferencem Gyurcsányem, který v roce 2009 rezignoval uprostřed skandálu s nesprávným hospodařením s národní ekonomikou. Orbánova strana Fidesz-KDNP se vrátila k moci a nyní získala ústavní většinu v parlamentu. Jeho „nenávistná kampaň“ z roku 2010, jak byla nazvána, neměla mnoho společného s politickou agendou, ale spíše se vyznačovala xenofobní rétorikou týkající se imigrantů, rasistickými nadávkami, homofobními slogany a výzvami k obnovení trestu smrti, což byly prvky, které podnítily veřejné mínění. Od začátku svého režimu se Orbán vyhýbal hospodářské politice EU a zaujal postoje preferované v maďarských nacionalistických kruzích, které dlouho chovaly odpor k Evropě kvůli implementaci Trianonské smlouvy z roku 1920, která ukončila nepřátelství mezi Maďarskem a Spojenci po první světové válce.
Smlouva podstatně zmenšila předválečné území Maďarska, postoupila Slovensko a Podkarpatskou Rus Československu, Chorvatsko novému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se později v roce 1929 stalo Jugoslávií, a Transylvánii Rumunsku, což mezi mnoha nacionalisty vyvolalo iredentistické nálady.

Právě během tohoto druhého funkčního období Orbán oznámil svůj záměr nejen vzdát se implementace západní ekonomické ideologie, ale také napodobit a rozvíjet vazby s Ruskem, Tureckem a Čínou. Nový ekonomický plán znamenal snížení rozpočtového deficitu prostřednictvím zdanění a restrukturalizovaného penzijního plánu. Byl zaveden bankovní odvod z celkových aktiv a provedeno významné znárodnění bankovního sektoru s cílem snížit závislost na zahraničních bankách. Takové státní banky v politicky ovládané vládě však měly pravděpodobnost, že budou směřovat úvěry subjektům, které režim upřednostňoval. Stejně tak by se začala znárodnit strategická aktiva, jako je ropa, a poté by se přesměrovávala k preferovaným soukromým subjektům. V některých odvětvích byly vytvořeny národní monopoly, které podkopávaly konkurenci, jako například vytvoření nové sítě tabákových obchodů, která by umožnila rodinné obchodní příležitosti. Jak se dalo očekávat, loajalistům strany Fidesz-KDNP byly přednostně udělovány koncese na tabák a ti s vazbami na opozici byli z posuzování výslovně vyloučeni. Byl zaveden „Schéma financování růstu“ (FGS), která poskytuje vládní úvěry na zmírnění nahromaděné dluhové zátěže malých podniků způsobené recesí v roce 2008.
Následoval ekonomický růst s 3,5% nárůstem HDP do prvního čtvrtletí roku 2014 a zároveň s výrazným snížením rozpočtového deficitu pod 3 % HDP do roku 2013, což je nejnižší hodnota v postkomunistické historii Maďarska. Další volební vítězství v roce 2014 poskytlo Orbánovi další politický mandát k pokračování jeho hospodářské politiky, která rozšířila jeho program financování veřejného sektoru o částečné převzetí úvěrového rizika centrální bankou a poskytování dluhové pomoci zranitelným domácnostem. Programy veřejných prací vytvořily pracovní příležitosti pro méně vzdělané pracovníky.
Další posun směrem k Rusku se projevil prostřednictvím rozsáhlého strategického partnerství na rozšíření jaderného zařízení, přičemž Rusko poskytlo úvěr ve výši 13,9 miliardy dolarů, což představuje 12 % HDP Maďarska. Elektrárna se svými čtyřmi reaktory by měla pokrýt 40 % maďarských energetických potřeb. Dohoda z roku 2022 za podobných podmínek se týká výstavby dvou nových reaktorů v Maďarsku. Dodávky zemního plynu z Ruska do jihovýchodní Evropy, včetně Maďarska, probíhají nově vybudovaným plynovodem TurkStream , který obchází Ukrajinu a upírá mu tranzitní platby, které dříve nabývalo za přepravu plynu přes dříve fungující plynovod. Pro Maďarsko je nyní znepokojivá závislost na Rusku, pokud jde o jeho energetické potřeby, a to jak prostřednictvím dodávek fosilních paliv, tak i technologickou podporou pro jeho jaderný průmysl.
Díky své nově nastolené a dlouhodobé legislativní moci nad následnými volebními cykly a úspěchům ve volbách v letech 2014, 2018 a 2022 Orbán změnil ústavu země ve svůj prospěch a výrazně snížil počet parlamentních křesel, aby si zajistil zachování volební nadpoloviční většiny své strany, podobně jako v Putinově Rusku. Antisemitismus se vkradl do probíhající politické rétoriky spolu s Orbánovým nesouhlasem s západoevropskou lesbickou, gay, bisexuální, transgender a queer (LGBTQ) „propagandou“ a xenofobními postoji k imigrantům. Za svůj represivní postoj k nezávislým médiím si nyní vysloužil také přívlastek „predátor svobody tisku“, když vybudoval státní mediální impérium reagující na „pravdu“, jak ji interpretuje strana. Kontrola nad 80 % maďarských médií je v rukou vládnoucí strany, zatímco ostatní soukromé mediální zdroje byly zcela umlčeny. Šíření jakýchkoli „falešných“ informací bylo kriminalizováno a nezávislí novináři byli odposloucháváni a obtěžováni.
Kromě Orbánova odporu k poskytování pomoci Ukrajině, jeho odmítnutí dodržovat sankce EU vůči Rusku a otevřené podpory Putinovy ospravedlnění nelegální invaze do suverénního státu se podílel na probíhajícím problému s migranty v Evropě tím, že podporoval tok nelegálních migrantů z Maďarska na sousední území Ukrajiny a Srbska. Vytváření hraničních krizí usnadňováním masové migrace lidí z konfliktních zón směrem k Evropě a USA je jedním z Putinových nejoblíbenějších schémat hybridní války, jehož cílem je destabilizovat národy vytvářením sociálních neshod. Tak tomu bylo i v případě, kdy se jeho druhá regionální loutka, běloruský premiér Alexandr Lukašenko, v roce 2021, v předvečer invaze na Ukrajinu, pokusil vynutit průchod muslimských migrantů na bělorusko-polské hranici.
Dalším problémem je potenciální odhalení důvěrné korespondence EU a NATO ruským tajným informacím, pokud se dostane do rukou putinisty, jako je Orbán. Orbánův režim v roce 2013 začal umožňovat cizincům nákup „rezidenčních dluhopisů“ za 300 000 eur. Ty pak umožňovaly zakoupit si jedno z maďarských „zlatých víz“ za dalších 60 000 eur, což jim umožnilo vstup do schengenského prostoru EU. Program by údajně umožňoval agentům ruské zahraniční zpravodajské služby získat krytí cizí země a získat tak vstup do EU. Program vstoupil v platnost v roce 2013 a skončil o čtyři roky později, až po námitkách vznesených EU, ale ne dříve, než společnosti úzce spojené s Orbánovou stranou Fidesz vydělaly přibližně 41 milionů eur. Budapešť se jinak zdá být regionálním logistickým centrem ruských zpravodajských služeb a maďarská národní bezpečnostní agentura se zřejmě příliš neznepokojuje důkazy o ruském nabourávání do jejího vlastního ministerstva zahraničí od roku 2012.
Co se dá říci o tom, kde se Maďarsko nachází po 13 po sobě jdoucích letech autoritářské vlády za Orbánova režimu? Podle Transparency International je Maďarsko nyní vnímáno jako země s nejhorší korupcí v EU. Není divu, že Rusko, známé svou absencí odpovědnosti vlády, je stále na ocenění podstatně hůře než Maďarsko s jedním z nejnižších výsledků ve východní Evropě. Orbánovy ústavní změny z roku 2011 centralizovaly výkonnou moc, oslabily Ústavní soud a zmenšily jeho pravomoc nad vládní mocí, omezily občanské svobody, omezily svobodu projevu a zejména potlačily nezávislý tisk.
Děsivým příkladem autoritářského vedení se stala špatná správa pandemie COVID-19, kdy Orbán, který problém nejprve ignoroval, kvůli svému nedostatku transparentnosti podkopal řádný proces sledování šíření nemoci. Tímto způsobem ztížil schopnost posoudit účinnost požadavků na zdravotní regulaci a kapacitu zdravotnických zdrojů potřebných k řešení narůstající krize. Poté se mu podařilo z této situace profitovat tím, že si jako třetí stranu najal svého dlouholetého přítele a bývalého instalatéra plynových a vodovodních potrubí Lorince Mészárose, aby se ujal objednávky ventilátorů, testovacích sad a strojů na výrobu roušek z Číny, které by podpořily úsilí v boji proti pandemii. Strana Fidesz vykázala náklady na tyto nezbytnosti ve výši 210 milionů forintů (684 000 USD), zatímco sousední země dokázaly zaplatit pouze ekvivalent 21 milionů forintů, a to z téhož zdroje. K tomu došlo v souvislosti s tím, že EU poskytla Maďarsku značné finanční prostředky na podporu jeho ekonomiky během pandemie a na nezbytné nákupy, které byly s bojem proti ní spojeny.
Problém dále zhoršovalo to, že testování na COVID bylo nařízeno provádět pouze tehdy, když byly klinické příznaky již nepopiratelné, což bránilo skutečnému odhadu skutečného počtu nakažených a nemoc se dále šířila. Zatímco Centrum pro kontrolu nemocí (CDC) odhadovalo, že zemře pouze 0,5 % až 1 % nakažených osob, v důsledku toho maďarská hlášená čísla nyní naznačovala, že umírá 5 % až 50 % nakažených. Když se pandemie jevila jako větší hrozba, než se předpokládalo, Orbánův parlament ovládaný stranou Fidesz hlasoval pro schválení zákona o zavedení výjimečného stavu, který by mu umožnil vládnout dekrety. Stejně jako v případě Putinabyla pandemie vnímána jako snadná cesta k dalšímu upevnění moci. To dalo Orbánovi pravomoc pozastavit parlament, pokud to považoval za nutné, a uvěznit kohokoli, kdo šíří informace, které režim považuje za nepravdivé. Navíc to Orbánovi poskytlo příležitost zavést omezení azylu, zasahovat do nezávislých médií, diskriminovat komunitu LGBTQ a podkopávat práva žen. O 2,5 měsíce později byl přijat nový zákon, který ukončil stav nouze, ale zároveň vládě umožnil znovu zavést pravidlo dekretem, kdykoli vyhlásí stav nouze v oblasti veřejného zdraví. Nejasnost legislativy přirozeně zvýšila potenciál pro překročení pravomocí a zneužití moci ze strany vlády.
Vzhledem k tomu, že počet případů COVID-19 rostl, jak by se dalo očekávat bez adekvátního sledování pandemie, Orbán v září 2020 uzavřel maďarské hranice s odůvodněním zahraniční kontaminace, místo aby přiznal své vlastní špatné zvládnutí situace. Tím potlačil turistický ruch , který Budapešti obzvláště prospěl, a to z malého důvodu, snad jen proto, aby potrestal jejího starostu Gergelyho Karacsonyho. V roce 2019 Karacsony nečekaně porazil úřadujícího politika strany Fidesz v závodě o starostu a překonal tak metody, které Fidesz obvykle používal k zajištění svého trvalého vlivu na hlavní město. Uzavření hranic rovněž posloužilo Orbánově touze znovu omezit azyl pro cizince v Maďarsku, čímž se opět vyhnul právnímu státu zavedenému EU.
Orbánův plán na posílení vládní kontroly nad ekonomikou zahrnoval rozsáhlé znárodnění bankovního sektoru, což vyvolává hrozbu politicky ovlivněných úvěrových praktik ve prospěch vládnoucí strany. Taková opatření obvykle přehlížejí řádné regulační postupy, což vede k otevřené a systematické korupci. EU investovala značné prostředky do oživení upadajících ekonomik východoevropských zemí s cílem vytvořit samoudržitelné podniky schopné konkurovat regionálně i globálně. Toto úsilí bohužel otevřelo příležitosti pro zkorumpovaný režim, jako byl Orbánův, k přesměrování peněz na zlepšení vlastní situace a situace svých jednotlivých členů a loajalistů, spíše než k zajištění smysluplného pokračujícího růstu v rámci země. Tak tomu bylo i v Orbánově Maďarsku, kde téměř 70 % růstu HDP pochází z fondů EU.
Režim využil zejména infrastrukturních projektů, nafukoval ceny materiálů a platy pracovníků, aby EU připravil o 30 % až 40 % přijatých peněz. Jako šťastný příjemce. Bývalý instalatér se proměnil v majitele stavební firmy a získal práva na 486 miliard forintů (2,43 miliardy USD) veřejných zakázek v letech 2010 až 2017, z nichž 83 % pocházelo z EU.
Významným rokem v Mészárosově štěstí byl rok 2018, kdy byly uděleny zakázky v hodnotě přes 245 miliard forintů (906 milionů USD), z nichž více než 90 % bylo financováno z EU. Pro srovnání, od větších a mnohem zkušenějších dodavatelů v západní Evropě by se očekávalo, že při stejných příležitostech vydělají ekvivalent 300 milionů forintů. S platem ve výši 30 miliard forintů (84 milionů USD) ročně v průběhu deseti let se Mészáros stal jedním ze dvou nejbohatších mužů v Maďarsku. Společnost vlastněná jeho potomkem také získala zakázky na projekty veřejné infrastruktury, jeden bez výběrového řízení od fotbalové nadace, v jejímž čele stojí sám Mészáros. Jinak společnost dosáhla pozoruhodného, někteří by řekli i nepřirozeného, úspěchu ve vítězství ve veřejných zakázkách s vysokou hodnotou a denním ziskem přesahujícím 3 000 eur.
Orbánův zeť István Tiborcz, spolumajitel společnosti specializující se na technologie pouličního osvětlení (Elios Innovativ Zrt), byl v roce 2016 vyšetřován Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) kvůli řadě nesrovnalostí a „střetu zájmů“ ve smlouvách na 35 projektů veřejného osvětlení financovaných EU. Několik z těchto projektů, které byly uděleny v letech 2011 až 2015, mělo pouze jednoho uchazeče a nabídky se zdály být uspořádány tak, aby umožnily této společnosti vyhrát. EU pokračuje ve vyšetřování poté , co Maďarsko samo od svého vyšetřování upustilo, a to navzdory zprávě OLAF, která poskytla silné důkazy o „podvodných nesrovnalostech“ týkajících se zneužívání finančních prostředků EU.

Nikdo si nezaslouží všeobecné odsouzení, a spíše trestní stíhání, více než Vladimir Putin. Několik členů jeho režimu, včetně ruské armády, skutečných porušovatelů válečných konvencí a pachatelů zvěrstev na Ukrajině a v Sýrii, si zaslouží podobné zúčtování, jaké provedl Mezinárodní vojenský tribunál na norimberských procesech v letech 1945-1946. Kromě Ruska se tyto národy, které jsou nyní také pod faktickým autoritářským vedením a které se spojily na podporu Putinových snah, dokazují být v podstatě stejného druhu svým chováním v tuzemsku i svými geopolitickými činy. Stejně výmluvná je přitažlivost některých populistických hnutí jinde, včetně USA, Kanady a Evropy, která si oblíbila atributy autoritářské vlády. Jejich argumenty vytvářejí iluzi, že všemocná ústřední výkonná vládní moc má větší schopnost řešit běžné společenské problémy s větší a okamžitější efektivitou. Něco z toho může být pravda, ale rozhodně ne všechno, a cesta vpřed jen zřídka věstí dobré pro danou společnost a její národ.

Bolševické Rusko se ve 20. a 30. letech 20. století propadlo do své zkreslené verze komunistické vlády, podlehlo stalinistické diktatuře a pod sovětskou vládou si nevedlo o moc lépe, až do nevyhnutelného kolapsu Sovětského svazu v roce 1991. Pobláznění komunismem se stalo patrným nejen v Číně, ale i na celém Západě, včetně USA, kde Walter Duranty z New York Times informoval o Stalinově úspěchu, zatímco sovětsky ovládaná Ukrajina v letech 1932-1933 trpěla hladomorem, který za jeho vlády zabil miliony lidí. A stejně to vypadalo i s italským Benitem Mussolinim a jeho fašistickými přívrženci ve 20. a 30. letech 20. století, když zpočátku prosadil změny, které zdánlivě splnily sliby populistického sentimentu. Itálie se nakonec spojila s nacistickým Německem a vkročila do propasti druhé světové války. Jeho odplatou byla veřejná poprava Mussoliniho v roce 1945. Ve 20. a 30. letech 20. století se Německo také ocitlo v pasti nacionalistického populistického hnutí, které prosazovalo společenské křivdy, na něž se zdálo, že má připravené řešení v Hitlerově nacistické doktríně. Podobným způsobem nacistická ideologie vyvolala hnutí v USA a Británii, která dala podnět k myšlence, že autoritářské ideály slibují lepší výsledky, než jaké daný národ v jeho současném stavu poskytuje.
Sto let uplynulo od vzniku výše zmíněných nešťastných politických hnutí a my jsme se dostali k další válce v Evropě, kterou rozpoutal další ruský autoritářský vládce, jenž je shodou okolností produktem dřívější sovětské zlomyslnosti. Rétorika plná nenávisti, korupce, dezinformace, zrada, agrese a smrt následují tyto režimy, které se drží u moci příliš dlouho, dost na to, aby zadržely příslib lepšího života pro následující generace. Viktor Orbánova touha hrát si na Západ a zároveň se postavit na stranu Východu je až příliš zřejmá a donutí jeho národ k závislosti na ještě zkorumpovanějším ruském režimu, který nakonec nebude mít o jeho blaho ani pochybnosti.
Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2024. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.