Lukašenko versus Bělorusko

Alexandr Lukašenko, diktátor Běloruska, na který byl zdánlivě hrdý, se v roce 1994 po rozpadu Sovětského svazu o tři roky dříve dostal k moci jako jeho první prezident. Jako skutečný stoupenec starého sovětského režimu si udržel státní vlastnictví ve významných průmyslových odvětvích a získal pravomoc rozpouštět parlament, čímž do roku 1996 postupně upevnil svou velmi centralizovanou autoritu. Ruský jazyk získal rovnocenné postavení s běloruským a dříve zavedené hospodářské vazby s Ruskem se posílily, když obě země v roce 1996 vytvořily Společenství národů. To se po podpisu smlouvy v roce 1999 vyvinulo ve Svazový stát Ruska a Běloruska. Tento Svazový stát formalizoval integraci jejich ekonomik, ke které byly přidány i jejich zpravodajské služby a obrana. Bělorusko, které bylo mnohem slabší z obou zemí, by tímto uspořádáním jednoznačně získalo finanční i vojenskou bezpečnost. Pro Lukašenka však tento proces nebyl hladký.

Již v roce 1996 se objevily obavy, že Lukašenkova touha po užších vztazích s Ruskem povede k jeho anexi. Vypukly protesty, které se staly známými jako Běloruské jaro, ale ty nestačily k tomu, aby přesvědčily nový tehdejší režim. Lukašenkův autoritářství dále přiživilo nespokojenost, když v roce 1999 začali mizet opoziční vůdci a známí aktivisté byli vězněni. Viktor Hančar, Anatol Krasovskij a Jurij Zacharanka byli později zavražděni speciální jednotkou ministerstva vnitra. V Minsku, hlavním městě, se konal Pochod za svobodu, který se konal v říjnu téhož roku a vedl k násilné konfrontaci s pořádkovou policií a OMON („Speciální policejní jednotkou“). Provedená zatčení následně odsoudila Amnesty International. Akce sice do jisté míry zpozdila samotné zavedení Svazového státu, ale jeho formální status si zachovala.

Běloruské centrum pro lidská práva („Viasna“) bylo Lukašenkovým režimem obviněno z „pozorování“ prezidentských voleb v roce 2001 a proto bylo v roce 2003 formálně zrušeno. Jeho zakladatel, Ales Bjaljacký, získal v roce 2022 Nobelovu cenu míru jako uznání za svou práci prodemokratického aktivisty a jeho postoj k lidským právům. Zůstává vězněm svědomí.

Celostátní referendum v roce 2004 umožnilo Lukašenkovi ucházet se o neomezené funkční období jako prezident s příznivým výsledkem 88,9 % „platných hlasů“. V následujících volbách, které následovaly téměř výhradně po sebepropagaci ze strany státních médií, šikaně oponentů vládou a obviněních z manipulace s volebními lístky, samozřejmě zvítězil. V roce 2005 Lukašenko zajistil Bělorusku další vyznamenání od Condoleezzy Riceové, tehdejší ministryně zahraničí Spojených států, jako „předsunutou základnu tyranie“ ve společnosti stejně pozoruhodných autoritářských režimů, Severní Koreje, Myanmaru, Zimbabwe, Íránu a Kuby. Aby si upevnil toto vzácné čestné ocenění, pokračoval ve své zálibě v porušování lidských práv, včetně neustálého pronásledování členů a dobrovolníků Viasny. Lukašenko mezitím také pokračoval ve funkci prezidenta s úspěšnou sérií znovuzvolení v letech 2010, 2015 a 2020, přičemž každé z nich bylo prominentně poznamenáno standardním pohrdáním.

Lhostejnost režimu během pandemie koronaviru, která naplno začala v roce 2020, a nedůvěra k volebním komisím podnítily opozici, která zpochybňovala Lukašenkovo ​​vliv na systém ve prospěch Světlany Cichanovské v téhož roce volbami. Ta nahradila svého manžela Sergeje, když mu bylo nejprve zakázáno kandidovat a poté uvězněn. Protesty ve více než 30 městech byly brutálně potlačeny, protože bezpečnostní složky, siloviki, se etablovaly jako nepostradatelné při řešení situace stále zranitelnějšího režimu. Lukašenko proto nebyl Evropskou unií (EU) ani Spojenými státy (USA) uznán jako legitimní prezident a v pohledu Západu zůstává vyděděncem. Nevládní organizace byly po celou dobu Lukašenkova režimu terčem útoků jako podvratné a v roce 2021 stát zlikvidoval více než 270 z nich, včetně všech zbývajících skupin pro lidská práva a 13 zpravodajských médií.

Bělorusko bylo posledních 25 let vyloučeno z Rady Evropy kvůli svým protidemokratickým aktivitám a pokračujícímu porušování volebních norem ze strany svých politických vůdců. Několik vládních úředníků bylo osobně sankcionováno USA i EU za řadu trestných činů souvisejících s volebními podvody, politickými represemi a zjevnou trestnou činností. Sankce se nadále rozšiřují, stejně jako v uplynulém roce, přičemž poslední sankce oznámila šéfka Evropské komise Ursula van der Leyenová za podporu Ruska ve válce proti Ukrajině. Uprostřed vleklé ekonomické stagnace, nedůvěry veřejnosti a mizení vztahů se Západem se Bělorusko dostalo do situace, kdy se již nemůže udržet bez podpory Ruska a s touto podporou se začne vzdávat své schopnosti samosprávy.

Podle dostupných informací je velmi nízký názor na angažovanost běloruských vojsk v ukrajinském konfliktu , a to včetně Lukašenkových proruských příznivců. Podpora mezi samotnými vojáky může být dokonce zpochybněna, a proto může morálka běloruské armády trápit stejně jako ruskou stranu. To staví Lukašenka do obtížné situace, pokud jde o jeho vztahy s Putinem a jeho prohlášení na podporu ukončení války. Na nedávné fotografii, na které jsou oba společně na zasedání Nejvyšší euroasijské hospodářské rady v prosinci 2022, se Lukašenko zdánlivě kontroluje, zda na sobě nemá ještě zbytky císařského oděvu.

Nedávné zasedání Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO), vojenské aliance šesti bývalých sovětských států – Arménie, Běloruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Ruska a Tádžikistánu – vyvolalo podezření, že k možnému připojení Běloruska k Rusku by mohlo dojít, čímž by vznikl autonomní stát v novém Rusku. Vzhledem k míre Lukašenkovy nepopularity v Bělorusku se objevily spekulace, že ruská vojenská zahraniční rozvědka (GRU) zvažuje jeho nahrazení generálním tajemníkem CSTO Stanislavem Zasem, loajalistou Ruska. Zas by zase toto připojení odůvodnil obviněním Ukrajiny a Polska z toho, že představují vojenskou hrozbu pro Bělorusko. Následovat by mohl další pokus o zapojení CSTO v plném rozsahu do tohoto podniku proti Ukrajině. Takový krok by byl v souladu s ruskou stížností, vyjádřenou státními médii, že Rusko ve skutečnosti bojuje na Ukrajině proti Organizaci Severoatlantické aliance (NATO), a proto by nyní CSTO postavilo jako protialianci. Je nepravděpodobné, že by se členské státy na to dívaly s nadšením.

Mění se postoj nejen některých členských států ODKB vůči Rusku, ale i Ázerbájdžánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu, které všechny usilují o úplnou nezávislost na Putinově režimu. Arménie hledala podporu jinde kvůli ruské lhostejnosti ohledně svého vleklého konfliktu s Ázerbájdžánem. Kazachstán se více sblížil s Čínou a Tureckem s obavami, že Rusko má územní záměry v jeho severním regionu. Ostatní státy byly svědky konfliktu s Ruskem v Gruzii v roce 2008, totéž platí pro Ukrajinu, která zahrnovala Krym v roce 2014, a nyní i pro současný konflikt, který začal v roce 2022, a raději by se od nich distancovaly.

Také běloruské sentimenty vůči Rusku začaly v důsledku událostí roku 2020 klesat. Průzkum provedený Běloruskou analytickou dílnou z listopadu 2020 ukázal, že 40 % respondentů je pro zachování unie s Ruskem, oproti 52 % o dva měsíce dříve. Ve stejném období došlo k nárůstu počtu těch, kteří podporují užší vazby s EU, z 27 % na 33 %. Za příčinu byla považována Putinova podpora Lukašenka . Třetina Bělorusů se také domnívala, že se vztahy s Ruskem zhorší , a 43 % označilo Rusko za hlavní hrozbu pro jejich suverenitu.

Objevil se rostoucí zájem o vliv historie na národní cítění. Území Běloruska před jeho připojením k Ruské říši v roce 1796 bylo součástí Litevského velkoknížectví a Polsko-litevského společenství, které zahrnovalo i velkou část území Ukrajiny. Více Bělorusů cítí větší spřízněnost s Litevským velkoknížectvím nebo Polsko-litevským společenstvím než s Ruskou říší nebo jejím nástupcem, Sovětským svazem. První dvě země dohromady tvořily 46 % respondentů ve srovnání s 28 % u Sovětského svazu. Malých, ale pozoruhodných 16,2 % se navíc vyslovilo pro Běloruskou lidovou republiku, krátkodobě nezávislý a protikomunistický stát (1918-1919), než byl začleněn do Sovětského svazu. Celkem 62,2 % Bělorusů odvozuje svou historickou identitu z jiného subjektu než z Ruska.

Putinova nedávná návštěva s Lukašenkem v Minsku spolu s nasazením ruských vojsk, zásob a obrněných vozidel v Bělorusku vyvolala spekulace o tom, že bude tlačit na svého spojence v Unii, aby zahájil operace s běloruskými silami. Země jinak v předchozích ruských operacích fungovala jako základna. V nejlepším případě není jasné, zda dojde k pokusu o zopakování vojenského debaklu z počátku války v únoru loňského roku, ale to nevyvrací myšlenku, že na severu by mohla probíhat nějaká diverzní taktika. V případě přímé účasti běloruských vojsk by mohla být důsledkem domácí reakce v podobě protestů a sabotáží. Pro Lukašenka to pravděpodobně nedopadne dobře.

Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD, 2023. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.