Jak může být pro většinu vnímajících bytostí samozřejmé, Krym geograficky stále sousedí s územím Ukrajiny, natolik, že by všichni kromě ruských ultranacionalistů chápali neúprosnou logiku situace, kterou se Putin rozhodl ignorovat. Krym je pro zájmy Ruska životně důležitý jako vojenská pevnost poskytující přístup ke Středozemnímu moři a do jisté míry stále oblíbená blízká dovolenková destinace, kterou by Rusové velmi rádi nazývali svou vlastní.
Pravděpodobným důvodem ruské invaze na Ukrajinu, který před osmi lety vyjádřil senátor John McCain, je zajištění pozemního koridoru přes východní Ukrajinu na Krym, který by Putin mohl anektovat podobným způsobem, jako když v roce 2014 nelegitimně anektoval Krym. Tento poloostrov vyčnívající do Černého moře má za sebou zřetelně složitou historii, kterou dále zastínila ruská rétorika, jež se pokouší jeho příběh přeformulovat jako součást iredentistického scénáře.

Stížnost Vladimira Putina se týká dekretu prezidia Nejvyššího sovětu Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) z roku 1954, kterým byl Krym převeden pod jurisdikci Ukrajinské sovětské socialistické republiky (SSR). Tato událost připomněla 300.výročí Perejaslavské dohody z roku 1654, vojenské a politické aliance mezi ukrajinským kozáckým státem pod vedením Bohdana Chmelnicka a ruského cara Alexise. Výměnou za svou autonomii a zachování své víry na sporném území ohraničeném Polsko-litevským společenstvím na západě a Osmanskou říší na jihu by ukrajinská kozácká jízda poskytovala bezpečnost proti rozšiřující se Osmanské říši a mohla by být povolána na podporu při jednání se sousedním Polsko-litevským společenstvím.
Zvláštní nebezpečí v té době hrozilo na Krymu a v jeho vazbách na Osmanskou říši. Krymští Tataři, zbytky Zlaté hordy Mongolů, kteří v 13. století vpadli na Ukrajinu, dominovali poloostrově po staletí. V 16.století se Krymský chanát spojil se svými islámskými současníky na jihu, Osmany. Vedli obchodní vztahy a spolupracovali na vojenských vpádech, převážně v jižních stepích dnešní Ukrajiny.
Během následujících 150 let, s rozmachem carského Ruska, oslabením kozáckého státu a úpadkem Polsko-litevského společenství, byla velká část dnešního ukrajinského území obsazena Ruskou říší. Do roku 1783, za vlády Kateřiny II., byl k říši připojen Krymský chanát po konečné porážce Osmanů a uzavření Kučukského kajnardžského míru.
Ruská říše pokračovala v první polovině 19. století ve své územní expanzi na západ i na východ. Car Mikuláš I. si uvědomil oslabení Osmanské říše a pokusil se dobýt balkánské země na jihovýchodě, aby získal volný přístup přes Bosporský průliv ke Středozemnímu moři. V důsledku toho se Británie, Francie a Sardinie-Piemont obávaly o své obchodní zájmy na Blízkém východě. Když ruské bitevní lodě zaútočily na osmanské námořní síly v přístavu v Černém moři zápalnou municí, zapálily je a zabily více než 2 000 námořních příslušníků, západní země zahájily krymskou válku, která trvala až do roku 1856. Rusko bylo drtivě poraženo a utrpělo více než 450 000 obětí, jeho Černomořská flotila byla zničena spolu s jeho hlavním krymským námořním přístavem Sevastopolem. Následná Pařížská smlouva demilitarizovala Černé moře a jižní pobřeží Ruské říše se stalo zcela zranitelným. Historik Shepard B. Clough označil cara Mikuláše za dvě ze základních příčin války a konečného ponížení Ruska jeho přehnané závazky v jeho snaze o kontrolu nad Černým mořem a jeho okolím a jeho špatné posouzení reakce západní Evropy.
Tataři tvořili většinu populace Krymu až do poloviny 19.století . Diskriminační politika vůči Tatarům existovala po celou dobu dynastie Romanovců a začala se projevovat v úbytku populace. Kulturní zastrašování s ničením památek a mešit, nuceným přesídlením a násilím pokračovalo i ve 20.století . Tatarské rolnictvo bylo po roce 1796 zotročeno a zůstalo v něm až do roku 1861, kdy bylo nevolnictví pod vlastníky půdy nahrazeno ekonomickým nevolnictvím. Během prvních 100 let od začlenění Krymu do Ruské říše sčítání lidu ukázalo dramatický pokles tatarského zastoupení z 87,6 % na 35,6 % na začátku 20.století . Mezi lety 1820 a 1860 byli na Krym záměrně přistěhováni ruští, ukrajinští, němečtí a další kolonisté, čímž se tatarské obyvatelstvo zředilo.
První světová válka i ruská únorová revoluce v roce 1917 přinesly náhlou změnu v osudu Krymu. Dramatický posun v politických poměrech umožnil řadě tatarských nacionalistů vrátit se z exilu a vytvořit krymskotatarskou nacionalistickou stranu, která požadovala územní autonomii. Následovalo ústavodárné shromáždění s vlastní vládou. Tuto stranu v té době podporovalo ukrajinské vedení, ale s krátkým nástupem bolševiků k moci byla snaha o autonomii krátkodobá. Sovětská vláda ji rychle nahradila, ale byla následně nahrazena příchodem německých vojsk, která se pokusila bolševiky vyhnat. Porážka Německa v roce 1918 vrátila Krym zpět pod ruskou kontrolu v době, kdy země zuřila občanská válka. Válka do značné míry postavila bolševickou Rudou armádu proti protisovětské Bílé armádě, ačkoli ve skutečnosti se do ní zapojilo i několik dalších různorodých národních prvků. Ke konci války se Bílá armáda stáhla na Krym, kde se naposledy postavila a byla nakonec poražena v říjnu 1920.
Po skončení občanské války se Vladimir Lenin potýkal s národnostním problémem, který vyplynul z rozpadu Ruské říše. Aby si zachoval její územní celistvost, prosazoval unii uznaných nacionalistických republik, z nichž každá by měla svou vlastní autonomii, ale pod centralizovanou autoritou v reprezentativní vládě, která by zaručovala jejich bezpečnost a ekonomickou prosperitu. Lenin si také uvědomoval potřebu potlačit poměrně univerzální ruský pocit nadřazenosti nad ostatními národnostmi starého Ruského impéria, protože to neodpovídalo nové ideologii komunistického rovnostářství, kterou prosazoval. V důsledku toho se v říjnu 1921 Krymská autonomní sovětská socialistická republika (ASSR) stala nedílnou součástí Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) spolu s několika dalšími subjekty včetně Ukrajinské SSR, které byly v podstatě všechny vládnuty z Moskvy. Ruský šovinismus, tak hluboce zakořeněný v minulosti, však přetrvává jako rys, který je těžké potlačit i dodnes.
Lenin zemřel v roce 1924 a jeho nástupcem se stal Josef Stalin, který vedl Sovětský svaz až do své smrti v roce 1953. Koncem 20. let 20. století Stalin opustil předstírání rovnostářského ideálu ztělesněného revolucí a převzal roli diktátora režimu, který nyní fungoval jako šiřitel strachu. Krymští Tataři v polovině 20. let tvořili pouze čtvrtinu obyvatel poloostrova, protože příchod nových Rusů se zvýšil na 42,2 % této populace. Stalinova nová hospodářská politika s nucenou kolektivizací a rekvirací obilí způsobila v letech 1931-32 rozsáhlý hladomor na většině Ukrajiny a Krymu, který si vyžádal 100 000 životů jen na poloostrově. Stalinův teror pokračoval zatýkáním tatarských politických osobností, akademiků, novinářů a profesionálů, po kterém následovala poprava nebo vyhnanství do odlehlých oblastí Svazu. Podle sčítání lidu z roku 1939 tvořili krymští Tataři 19,4 % populace, jejich kultura a jazyk se staly marginalizovanými a jejich identita pohlcena dalším příchodem Rusů. Začaly etnické čistky odstraněním Tatarů a několika dalších menšin.
Německá invaze do Sovětského svazu za druhé světové války zahrnovala okupaci Krymu, kde bylo zatčeno a zabito 40 000 Židů. Asi 3 500 krymských Tatarů, kteří se postavili proti stalinským represím a pronásledování, se spojilo s německými silami, aby se postavili Rusům. Když ruské síly v roce 1944 znovu dobyly Krym, Stalin provedl odvetnou kulturní genocidu Tatarů deportací téměř 240 000 převážně žen, dětí a starších lidí, zejména do Uzbecké SSR a dalších zemí Střední Asie. Během prvních 18 měsíců nuceného exilu zemřela téměř polovina z nich v důsledku vystavení vlivům a strádání, přičemž až 8 000 jich podlehlo během transportu. Sčítání lidu z roku 1979 odhalilo, že tatarská populace se zmenšila na 5 422, což představuje pouze 0,2 % populace. Po 45 letech exilu se na Krym během Gorbačovovy perestrojky na konci 80. let vrátilo 260 000 Tatarů. Nebyly nabídnuty žádné reparace. 80 000 domácností a 360 000 akrů půdy, které byly dříve opuštěny, se nyní ocitly v majetku jiných osob. Krymská ASSR byla zrušena v roce 1945 a již se nestala autonomním státem, ale oblastí ,dalším administrativním regionem v rámci RSFSR.
V roce 1991 získala Ukrajina nezávislost jako suverénní stát, jehož součástí byl Krym. V prosincovém referendu hlasovalo 92 % běžné populace pro, přičemž 54 % obyvatel Krymu, které v té době tvořili 60 % Rusové, hlasovalo stejně. Mezi sčítáními lidu v letech 1989 a 2014 se procentuální složení Tatarů v krymské populaci zvýšilo z 1,6 % na 12,6 %. Ukrajina a Evropská unie je právem uznávaly jako původní obyvatelstvo, na rozdíl od „národnostní menšiny“ ze strany Rusů.
Převod Krymu k Ukrajinské SSR v roce 1954 byl prohlášen za uznání „velké bratrské lásky a důvěry ruského lidu k Ukrajině“ a měl ilustrovat marxisticko-leninský proletářský přístup k univerzálnímu bratrství. Úplnější obraz tehdejších okolností naznačuje, že v tomto rozhodnutí mohla hrát významnější roli politická účelnost, jak uvádí ve své eseji Mark Kramer, ředitel Programu studií studené války na Harvardově univerzitě a vedoucí pracovník Davisova centra pro ruská a euroasijská studia. Chruščovův nástup k moci v letech 1953-54 nebyl hladký. Jeho ambice ohrožoval poststalinský mocenský boj s tehdejším sovětským premiérem Georgijem Malenkovem. Chruščov se proto snažil zajistit si podporu dalších elit uvnitř strany, včetně Oleksi Kyryčenka, prvního tajemníka Komunistické strany Ukrajiny a člena prezidia Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). Převod Krymu k Ukrajinské SSR by poskytl potřebnou politickou podporu. Tento krok by navíc zřejmě posílil veřejné mínění na Ukrajině ohledně Ruska, jelikož by se ruská většina na Krymu stala součástí voličské základny země.
O dalším politickém a ekonomickém vývoji Krymu během zbývající sovětské éry se dá jen málo říci, protože jeho osud byl spjat s Ukrajinskou SSR a možná ještě více se zbytkem SSSR. V roce 1991 mu byl znovu udělen autonomní status, tentokrát pod záštitou Ukrajinské SSR. Krátce po rozpadu Sovětského svazu ruský viceprezident Alexandr Rutskoj již v roce 1992 vyzýval k odtržení Krymu od Ukrajiny. Plody etnických čistek Krymu a jeho postupné okupace Rusy, převážně prostřednictvím vytvoření vojenské přítomnosti, se začaly projevovat zvolením proruského separatistického vůdce Jurije Meškova, který v druhém kole prezidentských voleb v roce 1994 získal více než 70 % hlasů. Referendum zaznamenalo 80% souhlas s větší autonomií od Ukrajiny a dvojím rusko-ukrajinským občanstvím. Krymská ekonomika se však posouvala směrem k větší závislosti na Ukrajině v obchodu, přičemž 80 % jeho vyrobeného zboží se prodávalo tam. Zklamání z Meškova a politické spory v proruské politické frakci vedly k rozpadu vedení. Ukrajinský parlament nakonec v roce 1995 zasáhl a zrušil ústavu Krymu, která zrušila funkci prezidenta. Převládající ruské nálady pokračovaly, jak se dalo očekávat, mezi populací, která v roce 2014 čítala 2,3 milionu lidí, z nichž 68 % tvořili Rusové, 16 % Ukrajinci a 13 % Tataři.

Revoluce na Majdanu na Ukrajině v roce 2014 vedla k sesazení proruského prezidenta Viktora Janukovyče, který uprchl do Ruska, aby se uchýlil do ochrany. Během pozoruhodně krátkých několika týdnů, od konce února do začátku března, nepochybně předem naplánovaným způsobem, ruské jednotky obsadily celý Krym a krymská Nejvyšší rada hlasováním vyhlásila spojení s Ruskem. Referendum, které se směšně konalo do 10 dnů po vyhlášení, nabídlo možnosti buď připojení k Rusku, nebo návrat k minulému stavu jako autonomní nedílné součásti Ukrajiny. Byla hlášena 83% volební účast, z nichž 96,7% hlasovalo pro spojení s Ruskem, což se zdálo nepravděpodobné vzhledem k tomu, že téměř 30% populace tvořili etničtí Ukrajinci, Tataři a další marginalizované menšiny. Není divu, že uniklá zpráva Ruské rady pro lidská práva zjistila, že účast byla ve skutečnosti 30% a pouze polovina hlasovala pro připojení k Rusku. Navíc certifikace uznávanou mezinárodní autoritou nebyla zvažována, a tak byla tato událost většinou světa vnímána jako fraška, jakou byla.
Sporný výsledek však ruské obyvatelstvo neznepokojoval, protože se zdálo, že si libuje v myšlence znovuzískání území, které vnímalo jako své, a to i přes pochybnou minulost, kterou si samo vytvořilo. Zachování státních hranic a suverenity řádně zvolených států, jak je stanoveno v Chartě OSN, Helsinském aktu, Almatanské dohodě, Budapešťském memorandu a zejména ve Smlouvě o přátelství, spolupráci a partnerství s Ukrajinou, by se v občanském světě jevilo jako dostatečná ochrana proti takovému do očí bijícímu přestupku, k němuž zde dochází, ale tyto dohody nic takového nenabízely. To vše nyní ukazuje, že Rusko je národ, na jehož důvěru se nelze spolehnout.
Dlouhá historie zneužívání páchaného na Krymu, která se dále prohloubila v souvislosti se současnou válkou, jež zachvátila celou Ukrajinu, zejména její východní region, brzy skončí. Ruské vojenské ztráty ve výzbroji a personálu, které se stále zvyšují, potíže s udržováním dodávek a náhradních dílů a nevyhnutelný ekonomický kolaps v důsledku sankcí a nezbytného zabavení majetku nevěstí nic dobrého pro tak izolovanou zemi. Ještě horší je, že ztráta důvěry mezi mladší generací, která prohlédne dezinformační rétoriku a opustí svou zemi, aby znovu nastolila budoucnost, v níž bude moci svobodně uplatnit svůj intelekt jinde, ochromí její společnost. Osud Krymu bude nakonec, ať už bude jeho demografické složení jakékoli, diktováno tím, kde bude vidět svou budoucnost. Rusko dosud nevidí koncový bod své sestupné spirály a bude mít také svůj den u soudu za teror, který způsobilo.
Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2022. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.
Děkuji za historický nadhled. Tolik jsem toho nevěděl, kolik jsem se toho dozvěděl!