Vývoj Putinského kultu

Strach v autoritářské společnosti má určitý jemný magnetismus. Nutí zranitelné osoby do stavu, kdy je šiřiteli strachu poskytována úcta výměnou za pud sebezáchovy. Být spojen s vůdcem znamená najít bezpečí a pohodlí ve vlastních životních podmínkách. Navíc usilovat o větší přízeň vůdce znamená upřednostňovat vlastní loajalitu před loajalitou ostatních.

Seznámili jsme se s kultem osobnosti, prostředkem, kterým se vytváří hrdinský obraz vůdce způsobem, který vyzařuje sílu, vlastenectví a ideál národa. Historicky byla síla v ruské kultuře považována za schopnost vštípit strach. Takový byl kult Stalina a kult, který se v současném ruském režimu projevuje již deset let a déle. Ovlivňuje ty, kteří jsou obzvláště blízkí ústřední moci, ale občas prostupuje i lidem do takové míry, že i ta nejabsurdnější prohlášení režimu jsou brána jako samozřejmost a zůstávají nezpochybněna. Úslužná a závislá státní média se účastní šarády dezinformací, bigotnosti a naprosté lži, která se snaží posílit představu spravedlnosti v nedokonalé společnosti.

Autoritářství není specifické pouze pro Rusko. Existovalo po celou dobu, kdy se Rusko etablovalo jako stát vedený carem. Vyvrcholilo 300 let trvající dynastií Romanovců, která byla ukončena popravou vládnoucí rodiny bolševiky v roce 1918. Ruská revoluce s sebou přinesla ideály sociálního rovnostářství, které byly nadějí nového národa. Restrukturalizace tohoto nového národa začala po ruské občanské válce (1917–1922), ale rychle nedosáhla svého zamýšleného cíle. Ruské impérium, které revoluci předcházelo, bylo pod vedením Vladimira Lenina rekonstituováno do Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Jeho smrt v roce 1924 ve věku 53 let umožnila nástup Josifa Stalina do funkce vůdce. Stalinova vláda, slovy historika Sergie Jekelchyka ve své knize „Ukrajina: Zrození moderního národa“, ukončila „mýtus o revoluci“ a „upevnila privilegia nové třídy šéfů, nejisté a cynické generace chameleonských byrokratů, kteří vděčili za věrnost nejvyššímu pánovi v Kremlu“

, známý svými zvěrstvy spáchanými na vlastní účet během revoluce a občanské války (Robert Service. Stalin: A Biography. 2004. ISBN 978-0-330-41913-0; Simon Sebag Montefiore. Stalin: The Court of the Red Tsar, Knopf, 2004 ISBN 1-4000-4230-5), se nyní angažoval v politicky inspirovaných soudních stíháních a popravách soupeřů, stejně jako v naprostých atentátech. Stalinova brutalita se stala známou nejen v jeho režimu, ale i mezi všemi, kdo žili v jeho území. Ze strachu byl udržován kult. Jeho genocidní vyhladovění Ukrajiny, Holodomor (1932–1933), bylo způsobeno zemědělskou politikou, která kolektivizovala zemědělskou půdu, kriminalizovala vlastníky půdy a zejména kradla ukrajinské obilí pro zásobování ruských měst. Zjevné úspěchy sovětské ekonomiky tak mohly být demonstrovány západním novinářům, kteří byli nuceni v těchto městech žít. Byl to Stalinův způsob terorizace vzpurného národa oslabením do podrobení.

Podle konzervativních odhadů si tragédie vyžádala smrt více než 5 milionů Ukrajinců a přes 300 000 lidí bylo deportováno do odlehlých oblastí SSSR. Navzdory souběžným zprávám o tom, co se skutečně dělo, od Malcolma Muggeridge (Manchester Guardian) a Williama Henryho Chamberlina (Christian Science Monitor), ruská popírání této skutečnosti zatemňovala ještě několik desetiletí poté. Teprve když duch glasnosti neboli „otevřenosti“ během Gorbačovových let (1985–1991) umožnil řádné prošetření, byl příběh vyprávěn v plném světle. K tomu přispěla i slyšení ve výborech amerického Kongresu v roce 1986. Podobně vědecká práce Roberta Conquesta („Žeň smutku“), publikovaná v roce 1986, ukončila ruské popírání tím, že popsala podrobnosti o spáchaných zvěrstvech.

Ještě ani 30. léta 20. století neskončila, když paranoidní Stalin zahájil svou „Velkou čistku“, lépe řečeno „Velký teror“ (1936–1938), v níž se zbavil svých skutečných nebo domnělých odpůrců a kohokoli, o kom se předpokládalo, že by mohl podkopávat jeho autoritu. Celkem to vedlo ke smrti milionu a více lidí. Mnoho z těchto zvěrstev bylo spácháno na Ukrajině a bylo zaměřeno na vojenské vůdce, intelektuály a politické osobnosti. V Oděse bylo identifikováno nejméně 29 masových hrobů , kde bylo identifikováno více než 8 000 těl. Další byly objeveny ve Vinnyci, kde se nacházelo až 11 000 těl.

Největší masový hrob na Ukrajině byl objeven v Bykivni, kyjevské čtvrti, kde se odhaduje na více než 100 000 těl. Oběti byly směsicí těch, kteří podlehli Stalinově hrůzovládě, a místních vězňů, kteří byli bez soudu popraveni ustupujícími sovětskými vojsky v době nacistické invaze na Ukrajinu v roce 1941. Z této krutosti později Sověti obvinili nacisty a jako takovou ji vytesali na památník postavený jako památník. Vládní komise, kterou v prosinci 1988 zřídila Rada ministrů Ukrajinské sovětské socialistické republiky (SSR), exhumovala velké množství těchto obětí a získala svědectví více než 200 očitých svědků. Ti potvrdili, že popravy skutečně provedly stalinistické elementy, včetně tajné policie režimu NKVD. Nápis na památníku týkající se viníků byl proto připsán NKVD. K této tragédii je třeba přičíst počet falešně odsouzených osob a jejich rodin, které byly deportovány do jiných drsnějších oblastí Sovětského svazu, aby tam dožily svá léta a už se nikdy nevrátily domů.  

Stalin se těsně před vypuknutím druhé světové války spojil s nacistickým Německem, jak bylo dohodnuto v paktu o neútočení Molotov-Ribbentrop (1939). Rusko se poté zúčastnilo invaze do blízkého Polska a krátce poté, co nacisté zahájili vlastní invazi ze západu, dobylo velkou část jeho východního území. Zde zvěrstva pokračovala sérií sovětsky zorganizovaných masových poprav v roce 1940, na kterých bylo zabito 22 000 polských vojenských důstojníků a prominentních členů polské společnosti, včetně akademiků, odborníků a politických vůdců. Tyto popravy se nyní souhrnně označují jako Katyňský masakr. Rusové odpovědnost za tento čin popírali až do listopadu 2010, kdy se konečně přihlásila k odpovědnosti jejich Duma a vydala prohlášení v tomto smyslu. V zemi však převládají dezinformace a šíření staré sovětské lži a soudy k této záležitosti mlčí.

Odkaz brutality zastínil otřes nacistické invaze do SSSR a následný násilný boj. Sovětská propaganda to vykreslovala jako Velkou vlasteneckou válku vedenou Rusy, v níž byl Stalin nyní vylíčen jako tolik potřebný hrdinský vůdce nové éry. Vzpomínka na teror 30. let však přetrvávala zejména mezi těmi, kteří byli v režimu, až do Stalinovy ​​smrti ve věku 74 let v roce 1953. Nikita Chruščov se stal prvním tajemníkem Komunistické strany a nakonec odsoudil Stalina za jeho několik zločinů a „kult osobnosti“, který zavedl. Toto se stalo formou Chruščovovy zprávy na 20.sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Studená válka se v této době již pevně uchytila ​​a pokračovala až do zániku SSSR v roce 1991.

V následujících politických a ekonomických otřesech se nová vláda pod vedením Borise Jelcina v roce 1991 potýkala s korupcí. Zločinecké živly v ruské společnosti se mísily s bezprávnými agenty tajné policie i s prominentními osobnostmi spojenými s ústředním vedením. To druhé se snažilo podstatně profitovat ze spěchu s privatizací průmyslu a financí. Tyto okolnosti nadále ovlivňovaly mechanismy fungování státu. Právě v tomto prostředí vstoupil na politickou scénu anonymní byrokrat jménem Vladimir Putin, nejprve v rámci administrativy Anatolije Sobčaka, tehdejšího starosty Petrohradu. Následoval vstup do Kremlu jako styčný pracovník pro prezidentský úřad a poté jako zástupce vedoucího kanceláře v prezidentské administrativě. Podrobnosti o Putinově vzestupu jsou uvedeny v knize Craiga Ungera House of Trump House of Putin, v knize Mashy Gessen „Muž bez tváře“, v knize Philipa Shorta „Putin“, v knize Fiony Hill a Clifforda Gaddyho „Pan Putin: Operativce v Kremlu (Geopolitika v 21.století )“ a v knize Stevena Lee Myerse „Vzestup a vláda Vladimira Putina“.

Právě když Putin převzal kontrolu nad nově pojmenovanou Federální bezpečnostní službou (FSB), nástupcem KGB, začal manipulovat s událostmi dne ve svůj prospěch. Využíval dostupné zdroje k podnikání akcí, které mu nakonec usnadnily vzestup k prezidentskému úřadu, když mu ho na přelomu tisíciletí předal Jelcin. Nejvýznamnější z nich se zdálo být zorganizování bombových útoků na bytové domy, které vedly k obviněním z čečenského terorismu a které následně ospravedlnily Putinovu invazi do Čečenska v roce 1999. Dva ze čtyř bombových útoků se týkaly moskevských bytových domů a celkem bylo zabito 300 lidí. Tyto události byly popsány v knihách Jurije Felštinského a Alexandra Litviněnka „Vyhození Ruska do povětří: Tajný plán na návrat teroru KGB“ a Karen Dawishové „Putinova kleptokracie“. Člověk si vzpomene na atentát na Litviněnka v Anglii v roce 2006 radioaktivním poloniem-210, spáchaný ruskými agenty krátce poté, co odhalil Putinovy ​​vazby na zločinecké podsvětí.

Čečenská válka (1999–2000) Rusku ukázala Putinovo odhodlání překonat to, co bylo vnímáno jako hmatatelná hrozba pro samotné Rusko, a umožnila vzestup osobnosti, která byla v době jeho nástupu do prezidentského úřadu v zemi fakticky neznámá. Prostřednictvím procesu asimilace FSB do vládního systému již zkorumpovaného zločineckými živly Putin usnadnil vznik vlastní třídy závislých oligarchů, které obohatil pokračujícím procesem privatizace. Kontrola nad velkou částí ruské ekonomiky byla nyní centralizována, a to kromě Putinovy ​​vlastní bezpečnosti. Vše mělo být na něm závislé, podobně jako tomu bylo za Stalina.

Významným rozdílem však byla Putinova podpora renesance Ruské pravoslavné církve (RPC) jako faktoru v ruském životě. RPC, kterou sovětský režim kdysi odmítl jako irelevantní pro životy ruského lidu, byla znovu ustanovena jako základní aspekt ruské historie a smyslu pro nacionalismus. Došlo však k jednomu zvratu. Místo aby se RPC vrátila ke své roli v prosazování křesťanské víry na podporu svých ideálů, dovolila si stát se politickým nástrojem podporujícím nejhorší zvěrstva Putina a další jeho závislou osobou. Spojení hluboce zakořeněné víry, smyslu pro nacionalismus a osudu spolu s vytvořením silného a ustrašeného vůdce Putina vytvořilo další kult osobnosti zakořeněný v ruském étosu. Narativ živí agresivní rétorika. Navzdory tomu, jak je osud zkreslený, se zdá, že důležitý je záměr.

Jedním z nejvýraznějších příkladů rozsahu rétoriky podporující jazyk kultismu je nedávná propagace satanismu Dmitrijem Medveděvem, současným místopředsedou Bezpečnostní rady Ruska a bývalým prezidentem Ruska (2008–2012). Ve svém nedávném projevuse zmiňuje o „šílených nacistických narkomanech“ na Ukrajině a o potřebě „zastavit nejvyššího vládce pekla“, čímž možná naznačuje roli Spojených států se svými západními spojenci v podpoře Ukrajiny. Jednoduše řečeno, jde o bitvu dobra proti zlu a důraz je kladen na myšlenku, že Putinův režim je jediným šiřitelem pravdy a že vše ostatní jsou „složité lži“.

Zde už není jasnější Voltaireovo napomenutí, že „ti, kdo vás dokážou přimět uvěřit absurditám, vás dokážou přimět k páchání zvěrstev“. Zdá se, že národ může být donucen páchat zvěrstva, jakmile se stane oddaným kultu, a stane se oddaným kultu, jakmile uvěří v absurdity.

Řada vražd zaměřených na politické rivaly, novináře, aktivisty, vládní úředníky a oligarchy, kteří zpochybňovali Putinovu legitimitu nebo jeho režim, nedokázala umlčet opozici. Stejně tak se Putinovi podařilo vytvořit a udržet autoritářský režim založený na strachu, který nadále dominuje ruské společnosti s narativem, jenž ztělesňuje smysl pro národní osud navzdory jeho zjevným zločinným nedostatkům. Paranoidní vůdce tak opět vytvořil kult, který se snaží šířit představu, že jen to zajistí budoucnost země, ale nic nemůže být dále od pravdy.

Copyright @Kost Elisevich, MD, PhD 2022. Všechna práva vyhrazena. Jakákoli nelegální reprodukce tohoto obsahu bude mít za následek okamžité právní kroky.


2 myšlenky k článku „Vývoj Putinového kultu“

Komentáře jsou uzavřeny.